Výzkumníci v Jižní Africe hledají přirozeného nepřítele invazních ostružin

Invazní nepůvodní ostružiny rodu Rubus patří k dlouhodobým problémům Jižní Afriky. Výzkumníci jsou podle dostupných informací blíže nalezení přirozeného nepřítele, který by mohl pomoci jejich šíření omezit. Jde o téma, které se týká nejen ochrany přírody, ale i každodenního života lidí na venkově.

Do země se tyto rostliny dostaly na počátku 20. století, tedy na začátku 1900. let. Pocházejí ze dvou světadílů, ze Severní Ameriky a z Evropy. Od té doby se v Jižní Africe usadily natolik, že mají vlastní názvy v několika jazycích. Afrikánsky se jim říká braam, v isiZulu ijingijolo a v seSotho monoko-metsi. Už samotná rozmanitost místních pojmenování ukazuje, jak hluboko se ostružiny zabydlely v krajině i v řeči.

Rod Rubus je přitom známý také mimo Jižní Afriku. V mnoha zemích se ostružiny pěstují nebo sbírají pro jedlé plody. V prostředí, kam původně nepatří, se však chovají jinak než ve své domovině. Pokud tam chybí druhy, které je přirozeně udržují v mezích, mohou se šířit prakticky bez překážek a vytlačovat původní vegetaci. Právě v tom spočívá podstata biologické invaze, kterou odborníci u nepůvodních ostružin v Jižní Africe sledují.

Hlavní naděje se upírá k takzvané biologické regulaci. Princip je jednoduchý: najít v původním areálu rostliny organismus, který se jí živí nebo ji poškozuje, a ověřit, zda by mohl omezit její množení i tam, kam byla zavlečena. Taková metoda má smysl jen tehdy, pokud je vybraný přirozený nepřítel dostatečně specializovaný a nehrozí, že by začal škodit původním druhům nebo užitkovým plodinám. Hledání vhodného kandidáta proto bývá zdlouhavé a vyžaduje důkladné testování, než lze o případném vypuštění vůbec uvažovat.

Podle titulu, na který se článek opírá, jsou výzkumníci tomuto cíli blíže. Konkrétní podrobnosti o tom, jaký organismus se zkoumá, jak daleko testování pokročilo nebo kdy by se mohl případný nepřítel v praxi využít, však dostupné údaje neuvádějí. Zůstává tedy u konstatování, že práce míří správným směrem, nikoli u hotového řešení.

Boj s invazními rostlinami je v Jižní Africe dlouhodobě důležitým tématem. Tamní příroda patří k biologicky nejpestřejším na světě a nepůvodní druhy ji ohrožují právě tím, že dokážou rychle zabírat prostor původním rostlinám. Ostružiny jsou jedním z příkladů druhů, které se z Evropy a Severní Ameriky přenesly do úplně jiných podmínek a tam se rozrostly do míry, kterou jejich zavlečení zřejmě nikdo nepředpokládal. Že se v místních jazycích vžila hned tři různá jména, naznačuje, že se s rostlinou setkávají lidé z různých jazykových a kulturních skupin.

Mechanické odstraňování nebo chemická ochrana bývají u podobných invazí pracné a drahé a často je nutné je opakovat. Biologická regulace je proto lákavou alternativou, protože při úspěchu může fungovat dlouhodobě a bez neustálého zásahu člověka. Zároveň ale nese rizika, a proto se k ní přistupuje opatrně. Teprve důkladné ověření, že vybraný organismus cílí skutečně jen na nežádoucí ostružiny, může otevřít cestu k jeho využití.

Zda se výzkumníkům podaří přirozeného nepřítele ostružin úspěšně nasadit v praxi, ukáže až další vývoj. Zatím je jasné jen to, že téměř století a čtvrt po prvním zavlečení se ostružiny staly v Jižní Africe natolik pevnou součástí krajiny, že jejich regulace zůstává předmětem aktivního výzkumu. Výzkumníci jsou podle dostupných informací blíže nalezení přirozeného nepřítele, který by mohl šíření těchto invazních rostlin omezit.