Vesmírné hry nemohou věrně zobrazit skutečné rozměry vesmíru

Vesmírné videohry čelí zásadnímu problému, který žádné studio dosud nedokázalo zcela vyřešit: jak věrně zobrazit skutečné rozměry vesmíru a zároveň nabídnout hráčům zábavný zážitek. Jak Alan Bradley poznamenal ve svém textu z 12. července 2026, vesmír je prostě příliš velký na to, aby ho jakákoli hra mohla realisticky pojmout.

Pozorovatelný vesmír měří přibližně 93 miliard světelných let. Jen naše vlastní galaxie, Mléčná dráha, se rozkládá na 100 000 světelných letech a obsahuje stovky miliard hvězd. Aby si člověk dokázal tato čísla lépe představit, pomáhá zmenšený model v měřítku 1:10 miliard: Slunce by na něm mělo velikost velkého grepfru, Země by byla menší než kulička na propisce a ležela by přibližně 15 metrů od Slunce. Měsíc by se nacházel pouhé čtyři centimetry od Země. A nejbližší hvězdy? Na takovém měřítku by bylo nutné překonat vzdálenost odpovídající šířce celých Spojených států.

Reálné cestování vesmírem je přitom záležitostí tisíciletí, nikoli hodin. Modul Orion, který NASA použila při misi Artemis 2, dosahoval rychlosti přibližně 25 000 mil za hodinu. I při takové rychlosti by cesta k nejbližší hvězdné soustavě Alpha Centauri trvala nejméně 80 000 let. Pro videoherní průmysl to představuje nepřekonatelnou překážku, pokud by se vývojáři rozhodli držet fyzikální reality.

Právě proto se vesmírné hry uchylují k různým technologickým zkratkám. Nejrozšířenějšími řešeními jsou takzvané „jump gates, tedy brány umožňující okamžitý přesun na velké vzdálenosti, dále teleportace nebo zrychlení herního času. Bez těchto mechanismů by hráči strávili většinu času pouhým čekáním uprostřed prázdného prostoru.

Bernd Lehahn, zakladatel studia Egosoft, které stojí za sérií X, tento problém pojmenoval přímo: „Toto je designový konflikt, který musí všechny vesmírné hry vyřešit. Jeho hra X4: Foundations se pokouší najít kompromis tím, že kombinuje hustě osídlené a aktivní oblasti s rozsáhlými prázdnými, neprobádanými zónami. Hráč tak může zažít jak pocit živého vesmíru plného aktivit, tak okamžiky, kdy ho obklopuje jen temnota a ticho.

Jiný přístup zvolilo studio Frontier Developments s hrou Elite Dangerous. Gauthier Verquerre, výkonný producent společnosti, vysvětlil ambice projektu: „Máme 1:1 měřítko Mléčné dráhy, přibližně 400 miliard hvězdných systémů. Technicky vzato jde o impozantní výkon, jenže i zde museli vývojáři sáhnout po herních mechanismech, které hráčům umožňují překonávat obrovské vzdálenosti v rozumném čase. Jinak by byl takový vesmír prakticky neprozkoumatelný.

Problém tedy není jen technický, ale především designový. Skutečný vesmír je z podstaty věci nehostinný, prázdný a pro lidské měřítko nepochopitelně rozlehlý. Videohry naproti tomu musí nabízet smysluplnou interakci, odměny za průzkum a pocit postupu. Tyto dva požadavky stojí v přímém rozporu. Vývojáři, kteří se přiklonili k realismu