Třetina potravin se nikdy nedostane na talíř, nejvíc trpí zemědělci na globálním Jihu

Zhruba třetina veškerých potravin vyprodukovaných pro lidskou spotřebu se nikdy nedostane na talíř. Ztrácí se už při sklizni, poškodí se při skladování a přepravě, nebo skončí vyhozená až u spotřebitele. Toto číslo se v posledních letech v podstatě nemění, a to navzdory tomu, že problém ztrát a plýtvání potravinami je dlouhodobě označován za jednu z klíčových výzev globálního potravinového systému.

Zvlášť citlivě se tento problém projevuje v zemědělství zemí globálního Jihu. Drobní zemědělci v Africe, Asii i Latinské Americe čelí kombinaci faktorů, které ztráty úrody zvyšují a zároveň jim komplikují možnosti, jak jim předcházet. Chybí chladicí zařízení, vhodné skladovací prostory i kvalitní dopravní infrastruktura, takže část sklizně se znehodnotí ještě dřív, než se dostane na trh. U plodin náchylných ke zkáze, jako je ovoce, zelenina nebo některé druhy obilovin, mohou tyto ztráty dosahovat výrazné části celkové produkce.

Situaci dále komplikuje změna klimatu. Nepravidelné srážky, sucha a extrémní teploty ztěžují plánování sklizně a zvyšují riziko, že úroda bude poškozena ještě na poli. Zemědělci v regionech globálního Jihu přitom často nemají dostatek prostředků, aby se na tyto výkyvy dokázali adaptovat, ať už jde o investice do odolnějších odrůd plodin, zavlažovacích systémů, nebo právě do infrastruktury omezující ztráty po sklizni.

K tomu se přidává tlak na celkové zvyšování produkce potravin. S rostoucí světovou populací a měnícími se stravovacími návyky roste poptávka po potravinách rychleji, než se daří zvyšovat výnosy udržitelným způsobem. Zemědělci tak musí produkovat více, přestože mají k dispozici omezené zdroje – ať už jde o ornou půdu, vodu, nebo finanční kapitál potřebný k investicím do moderních postupů.

Politické reakce na tuto situaci se v mnoha zemích globálního Jihu soustředí především na jednu stranu rovnice, a to na zvyšování objemu produkce. Vlády i mezinárodní rozvojové programy investují do zvyšování výnosů, podpory osiva, hnojiv nebo mechanizace zemědělství. Tento přístup má svou logiku – vyšší produkce má pomoci pokrýt rostoucí poptávku a zajistit potravinovou bezpečnost obyvatelstva. Méně pozornosti se však často věnuje druhé straně problému, tedy tomu, co se s vyprodukovanými potravinami děje poté, co opustí pole.

Odborníci na zemědělství a potravinovou bezpečnost přitom upozorňují, že zaměření pouze na zvyšování produkce bez odpovídajících investic do omezení ztrát a plýtvání má svá omezení. Pokud se část sklizně znehodnotí ještě předtím, než se dostane ke spotřebiteli, znamená to promarněné zdroje – vodu, půdu, energii i práci, které byly do pěstování plodin vloženy. V kontextu omezených zdrojů a rostoucího tlaku na životní prostředí jde o neefektivitu, kterou si zemědělské systémy globálního Jihu nemohou dlouhodobě dovolit.

Snižování ztrát po sklizni by přitom podle dostupných poznatků mohlo přispět k potravinové bezpečnosti srovnatelně účinně jako samotné zvyšování produkce, a to bez nutnosti rozšiřovat zemědělskou plochu nebo zvyšovat spotřebu vody a dalších vstupů. Investice do skladovacích kapacit, chladicích řetězců, zpracovatelských kapacit v blízkosti místa produkce nebo zlepšení dopravní infrastruktury patří mezi opatření, která by mohla pomoci udržet více vypěstovaných potravin v potravinovém řetězci.

Kombinace tlaku na zvýšení produkce, dopadů změny klimatu a omezených zdrojů tak staví zemědělství v zemích globálního Jihu před komplexní úkol. Bude nutné najít rovnováhu mezi snahou vyprodukovat dostatek potravin pro rostoucí populaci a zároveň zajistit, aby se co největší část této produkce skutečně dostala ke spotřebitelům. Otázka ztrát a plýtvání potravinami tak zůstává tématem, které bude v následujících letech vyžadovat pozornost jak ze strany národních vlád, tak mezinárodních organizací zabývajících se rozvojovou pomocí a potravinovou bezpečností.