Tradiční chrámové zahrady v Kjótu slouží jako útočiště pro ohrožené obojživelníky

Postupující urbanizace v japonských městech dlouhodobě ubírá prostor přirozeným biotopům obojživelníků. Rybníky, mokřady a další vodní plochy, na kterých jsou žáby, mloci a čolci závislí kvůli rozmnožování, mizí pod betonem a asfaltem stejně rychle jako v jiných hustě obydlených oblastech světa. V Kjótu se však ukazuje, že řešení nemusí být nákladné ani komplikované. Roli náhradních útočišť tam plní malé vodní plochy v zahradách chrámů, svatyní a škol, které jsou po staletí udržované lidskou rukou.

Tyto tradiční japonské zahrady, často spojené s buddhistickými chrámy a šintoistickými svatyněmi, obsahují jezírka, kanálky a nádrže, které byly původně budovány z estetických nebo rituálních důvodů. Ukazuje se, že vedle své kulturní a duchovní funkce mají i význam ekologický. Voda v těchto zahradách je pravidelně udržovaná, nezamrzá ani nevysychá, a poskytuje tak stabilní prostředí, které mnohde v okolní zastavěné krajině chybí.

Obojživelníci jsou na kvalitu a dostupnost vody obzvlášť citliví, protože svůj životní cyklus dělí mezi vodní a suchozemské prostředí. Vejce a larvy potřebují klidnou vodu bez znečištění, dospělci pak přilehlou zeleň, kde mohou hledat potravu a úkryt. Právě tuto kombinaci zahrady v Kjótu nabízejí – vodní plochu obklopenou vzrostlou zelení, mechem a kameny, které jsou pro chrámové a školní pozemky typické.

Podle pozorování odborníků se v těchto lokalitách daří druhům, které by se v čistě urbánním prostředí bez podobné podpory pravděpodobně neudržely. Zahrady tak fungují jako ostrůvky, jež spojují fragmentované zbytky přírodních stanovišť v rámci města. I když jde často o poměrně malé plochy, jejich počet v Kjótu je vzhledem k bohaté historii města relativně vysoký, a proto mohou dohromady tvořit síť útočišť rozptýlenou po celé městské aglomeraci.

Významnou roli hraje i to, že se o tyto zahrady dlouhodobě a nepřetržitě starají lidé. Údržba vodních ploch v rámci náboženských a vzdělávacích institucí probíhá kontinuálně po generace, což zajišťuje stabilitu prostředí, kterou divoké mokřady v měnící se městské krajině často postrádají. Zahradníci a správci chrámů pravidelně čistí vodu, udržují vegetaci a zabraňují zanášení nádrží sedimentem, čímž nevědomky vytvářejí ideální podmínky pro rozmnožování obojživelníků.

Školní zahrady představují v tomto ohledu specifický případ. Kromě ekologické funkce plní i vzdělávací účel – žáci mají možnost pozorovat životní cyklus žab či mloků přímo v areálu školy, což přispívá k větší informovanosti o místní fauně a případně i k ochotě takové biotopy chránit do budoucna.

Případ Kjóta ukazuje, že ochrana biodiverzity ve městech nemusí vždy vyžadovat rozsáhlé rezervace nebo nákladné revitalizační projekty. Síť menších, dobře udržovaných vodních ploch, byť vznikla z jiných než ochranářských důvodů, může mít pro přežití citlivých druhů v urbánním prostředí zásadní význam. Tradiční japonské zahrady tak nabízejí příklad, jak mohou kulturní a náboženské stavby nechtěně, ale účinně přispívat k zachování místní přírody.

Zároveň tento model naznačuje možnou inspiraci i pro jiná města, která se potýkají s úbytkem přirozených stanovišť obojživelníků. Udržování malých, stabilních vodních ploch v rámci veřejných i soukromých pozemků – ať už jde o školní dvory, parky nebo náboženské objekty – by mohlo obdobně fungovat i mimo Japonsko, pokud bude zajištěna jejich pravidelná péče a ochrana před znečištěním.

V Kjótu tak zahrady chrámů, svatyní a škol nadále slouží dvojímu účelu: jsou místem klidu a duchovní kontemplace pro lidi a zároveň nezbytným útočištěm pro obojživelníky, kteří jinde ve městě těžko hledají vhodné podmínky k životu. Tato koexistence ukazuje, že i drobné, dlouhodobě udržované prvky v městské krajině mohou mít nezanedbatelný přínos pro ochranu biodiverzity.