Surinamská žába loví bez zraku: kořist vycítí podle vibrací ve vodě

Surinamská žába patří mezi nejpodivnější obyvatele jihoamerických řek. Má zcela ploché tělo, které připomíná spíše kus kůry nebo bahna než obojživelníka, a nepatrné oči posazené na vrcholu hlavy. Právě tento vzhled jí umožňuje téměř dokonale splynout s dnem, na kterém celé dny nehybně spočívá a čeká na kořist.

Žába obývá zakalené vody Amazonky, kde viditelnost klesá na minimum. V řekách plných splavenin, bahna a organických zbytků by se zrak jiným predátorům sotva vyplatil – a surinamská žába je toho dokonalým příkladem. Navzdory velmi špatnému vidění loví mimořádně úspěšně, což z ní dělá jeden z pozoruhodných případů přizpůsobení extrémnímu prostředí.

Klíčem k jejímu úspěchu není zrak, ale schopnost zachytit sebemenší pohyb a změny tlaku vody v okolí. Jakmile se k ní přiblíží ryba, žába zareaguje bleskově. Otevře ústa a během zlomku sekundy nasaje kořist i s vodou kolem sebe – podobně, jako když se vysaje tekutina injekční stříkačkou. Tento mechanismus patří mezi nejrychlejší lovecké techniky u obojživelníků vůbec a kořist nemá prakticky žádnou šanci úniku.

Odborníci na chování vodních živočichů upozorňují, že právě kombinace nehybnosti, dokonalého maskování a bleskového útoku dělá ze surinamské žáby velmi efektivního predátora, přestože na první pohled působí pomalu a neohrabaně. V kalných vodách, kde je zrak téměř k ničemu, se tak ukazuje, že evoluce našla jiné cesty, jak zajistit přežití – v tomto případě citlivost na vibrace a tlakové vlny ve vodě nahrazuje to, co jiným druhům poskytují oči.

Surinamská žába tak zůstává příkladem toho, jak rozmanitá a vynalézavá může být příroda v prostředí, které je pro člověka těžko čitelné a plné skrytých nebezpečí. Amazonské řeky, zakalené a plné sedimentů, poskytují tomuto druhu ideální podmínky – nikdo ji totiž nevidí přicházet, dokud není příliš pozdě.