Studie: Zelenání Země skrývá rostoucí vodní stres vegetace, upozorňuje nový index

Nová studie zveřejněná v časopise AGU Advances přináší nečekaný pohled na fenomén, který vědci už desítky let sledují prostřednictvím družicových snímků – takzvané zelenání Země. Zatímco satelitní data dlouhodobě ukazují nárůst vegetační pokrývky na mnoha místech planety, tým vedený Q. Changem tvrdí, že tento trend zakrývá znepokojivější realitu: rostliny po celém světě čelí sílícímu vodnímu stresu.

Autorka článku Ana Barros, publikovaného 10. září 2026, shrnuje závěry studie Chang et al. (2026), podle níž běžně používaný index plochy listů (LAI), na kterém je pozorované zelenání založeno, nedostatečně vypovídá o skutečné fyziologické zátěži rostlin. LAI totiž měří pouze množství listové plochy, nikoliv to, jak moc jsou rostliny nuceny šetřit vodou a omezovat svou činnost kvůli jejímu nedostatku.

Vědci proto použili doplňkový ukazatel – index evaporativního stresu (ESI_LAI), který zohledňuje vztah mezi skutečným a potenciálním výparem vody z rostlin a půdy. Tento index lépe zachycuje, kdy vegetace trpí suchem, i když navenek – tedy z hlediska pouhé listové plochy – může stále vypadat jako „zelenější“ díky jiným faktorům, například vyšší koncentraci CO2 v atmosféře nebo prodloužení vegetačního období.

Na globální úrovni analýza kombinovala data o půdní vlhkosti, atmosférické ariditě a regionálních klimatických podmínkách. K vyhodnocení komplexních vztahů mezi těmito proměnnými autoři použili model Random Forest, tedy metodu strojového učení, která umožňuje identifikovat, které faktory nejvíce přispívají k nárůstu vodního stresu v jednotlivých regionech světa.

Výsledky ukazují, že vodní stres rostlin se v posledních desetiletích rozšířil na většině kontinentů, a to i v oblastech, kde satelitní snímky zaznamenávají zelenání. Podle autorů to znamená, že klasické interpretace dálkového průzkumu Země, které zelenání automaticky spojují se zlepšujícím se zdravím ekosystémů, mohou být zavádějící. Rostliny sice mohou zvyšovat listovou plochu, ale zároveň jsou nuceny fungovat za podmínek chronického nedostatku vody, což má důsledky pro jejich dlouhodobou odolnost a produktivitu.

Studie zdůrazňuje, že hnací silou tohoto jevu je kombinace sucha a rostoucí atmosférické aridity, tedy schopnosti vzduchu „vysávat“ vlhkost z rostlin a půdy i tehdy, když prší normálně. Tento efekt souvisí s oteplováním atmosféry, které zvyšuje takzvaný deficit tlaku vodní páry (VPD) a nutí rostliny intenzivněji uzavírat průduchy, aby omezily ztráty vody. To sice krátkodobě šetří vodu, ale současně omezuje fotosyntézu a tím i schopnost rostlin vázat uhlík.

Právě spojitost s cyklem uhlíku je jedním z klíčových bodů, na které autoři upozorňují. Pokud lesy a další ekosystémy trpí skrytým vodním stresem, může to znamenat, že jejich schopnost pohlcovat oxid uhličitý z atmosféry je nižší, než by naznačovala pouhá rostoucí listová plocha. To má přímý dopad na modely klimatických změn, které s kapacitou vegetace pohlcovat uhlík počítají jako s jedním z faktorů zmírňujících globální oteplování.

Výzkumníci upozorňují, že tyto poznatky jsou obzvláště důležité pro lesní ekosystémy, které jsou dlouhodobě vystaveny kombinaci sucha a tepla. Zatímco stromy mohou zpočátku reagovat na vyšší koncentraci CO2 zvýšeným růstem listů, prohlubující se vodní stres může tento efekt postupně převážit a vést k oslabení stromů, vyšší náchylnosti k škůdcům nebo požárům a v krajních případech i k úhynu porostů.

Autoři studie doporučují, aby budoucí analýzy dálkového průzkumu Země kombinovaly klasické ukazatele vegetace, jako je LAI, s indexy zohledňujícími vodní bilanci, například ESI_LAI. Pouze tak lze podle nich získat realističtější obraz o stavu globálních ekosystémů a jejich odolnosti vůči probíhajícím klimatickým změnám.

Studie „Widespread increase in global plant water stress obscured by greening“ byla publikována v časopise AGU Advances (ročník 7, článek e2025AV002243) a je dostupná pod DOI 10.1029/2025AV002243.