Studie: v Indianapolis uniká do ovzduší více plynu, hlavním zdrojem jsou domácnosti

V americkém Indianapolis uniká do ovzduší podstatně více zemního plynu, než se dosud předpokládalo, a hlavní podíl na tom mají domácnosti a další budovy připojené k plynovodní síti. Vyplývá to z analýzy vědců z Penn State University, kteří data o emisích vyhodnocovali téměř deset let.

Podle zjištění uniká ve městě přibližně 2 procenta veškerého zemního plynu, který do distribuční sítě vstoupí. Na první pohled se může zdát, že jde o zanedbatelné množství, ale vzhledem k objemu plynu, který město spotřebuje, se jedná o výrazný zdroj emisí metanu – skleníkového plynu, který má na oteplování atmosféry mnohem silnější krátkodobý účinek než oxid uhličitý.

Výzkumníci se dlouhodobě zaměřovali na to, kde přesně k únikům dochází. Zatímco pozornost se v minulosti často soustředila na těžbu a dopravu zemního plynu, tedy na začátek dodavatelského řetězce, analýza z Indianapolis ukazuje, že významná část problému se odehrává až na samém konci – přímo u spotřebitelů. Úniky pocházejí z domácností a dalších budov, tedy z vnitřních rozvodů, spotřebičů, přípojek a souvisejících zařízení, která si lidé často ani neuvědomují jako potenciální zdroj emisí.

Pro odhad množství unikajícího plynu vědci využili dlouhodobou řadu dat, která jim umožnila sledovat vývoj v čase a ověřit, že naměřené hodnoty nejsou náhodnou odchylkou, ale trvalým jevem. Téměř desetileté období sledování patří mezi delší studie svého druhu a dává výsledkům větší váhu, protože zahrnuje různá roční období, změny v infrastruktuře i případné opravy plynovodní sítě.

Zemní plyn se skládá převážně z metanu, který se do ovzduší dostává nejen při jeho spalování, ale především při jakémkoliv úniku ještě předtím, než je spálen. Právě nespálený metan je z hlediska klimatu problematický, protože v atmosféře zachycuje teplo mnohem účinněji než oxid uhličitý, byť se tam rozkládá rychleji. I relativně malé procento unikajícího plynu tak může mít nezanedbatelný dopad na celkovou bilanci skleníkových plynů daného města.

Zjištění z Indianapolis zapadá do širšího trendu výzkumu emisí metanu ve městech napříč Spojenými státy. Vědci se v posledních letech snaží přesněji zmapovat, kde všude k únikům dochází, protože tradiční odhady často vycházely spíše z teoretických výpočtů než z přímého měření v terénu. Díky pokročilejším senzorům a opakovanému měření na stejných místech lze dnes lépe odlišit jednorázové úniky od dlouhodobě problematických zdrojů.

Výsledky práce naznačují, že snahy o snížení emisí metanu by se neměly soustředit pouze na těžební oblasti a přepravní infrastrukturu, ale také na stav plynovodních rozvodů uvnitř měst a budov. Stárnoucí potrubí, netěsná připojení spotřebičů nebo zastaralé plynoměry mohou být zdrojem trvalých, byť malých úniků, které se v souhrnu sčítají do významného množství.

Pro samotné Indianapolis mohou zjištění posloužit jako podklad pro plánování oprav a modernizace plynovodní sítě. Opravy těchto úniků by zároveň mohly znamenat úsporu nákladů, protože unikající plyn je zároveň plyn, za který domácnosti platí, aniž by ho skutečně využily ke svícení, vaření či vytápění.

Vědci z Penn State upozorňují, že podobný přístup – tedy dlouhodobé sledování konkrétního města pomocí opakovaných měření – by mohl pomoci i dalším městským oblastem lépe pochopit vlastní bilanci emisí metanu. Výsledky z Indianapolis tak mohou sloužit jako určitý vzor pro to, jak podobný výzkum provádět jinde, a případně odhalit, že problém s úniky z domácností a budov není specifický pouze pro toto město, ale týká se i dalších míst se starší plynovodní infrastrukturou.