Studie: spor mezi představivostí čtenářů a ilustracemi sahá až do 19. století

Nová studie publikovaná 19. července 2026 se zabývá fenoménem, který provází čtenáře už po staletí – kognitivní disonancí mezi vlastní představou literární postavy a jejím vizuálním ztvárněním, ať už v ilustraci, nebo na filmovém plátně. Autorka studie Julia Thomas ukazuje, že problém, který dnes diváci řeší u filmových adaptací oblíbených knih, není nijak nový a jeho kořeny sahají hluboko do 19. století.

Podle Thomas se s podobným napětím potýkali už tehdejší čtenáři klasických románů, když se objevovaly jejich ilustrované edice. Obavy z tohoto jevu vyjadřovali i sám Charles Dickens a malíř Edward Burne-Jones, kteří si uvědomovali, jak silně dokáže vizuální zobrazení postavy ovlivnit – a v podstatě přepsat – čtenářovu vlastní představivost. Burne-Jones podle studie otevřeně přiznával zklamání, které pociťoval, když se ilustrace neshodovala s obrazem, jenž si o postavě vytvořil ve své mysli.

Jako konkrétní příklad studie uvádí postavu Fagina z Dickensova románu Oliver Twist a jeho ilustraci od George Cruikshanka. Čtenáři, kteří se s touto vizuální podobou postavy jednou setkali, měli podle historických pramenů potíže představit si Fagina jakkoli jinak – ilustrace se stala jejich definitivní mentální šablonou, kterou už nedokázali přepsat vlastní fantazií.

Thomas ve studii pracuje i s historickými archivními materiály z roku 1843, které dokumentují, jak čtenáři na nové ilustrace reagovali. Popisují pocity „nepokojení a diskomfortu“ – tedy stav, kdy konfrontace s cizí vizuální interpretací narušila jejich dosavadní čtenářský zážitek a vytvořila jakýsi vnitřní konflikt mezi tím, co si představovali, a tím, co jim bylo předloženo.

Studie zároveň připomíná, že samotný pojem, kterým se tento vnitřní obraz obvykle označuje – takzvané „mind's eye“, tedy oko mysli – popularizoval už William Shakespeare ve své hře Hamlet. Tento koncept vnitřního zraku, schopnosti vyvolat si v mysli vizuální představu bez skutečného vjemu, je podle autorky klíčový pro pochopení toho, proč adaptace knih na film vyvolávají u části publika tak silné emoční reakce.

Zajímavou perspektivu do tématu přináší i zmínka o aphantasii – neurologickém stavu, který postihuje přibližně 4 % populace. Lidé s aphantasií nemají schopnost vytvářet si vnitřní vizuální obrazy, takže při čtení knihy si postavy, prostředí ani děj nedokážou představit stejným způsobem jako většina ostatních čtenářů. Podle studie to paradoxně znamená, že pro tuto skupinu lidí jsou filmové adaptace spíše osvobozující než frustrující. Chybí jim totiž jakékoli předchozí vizuální očekávání, které by mohlo být filmovým zpracováním narušeno nebo zklamáno – naopak, film jim poprvé umožňuje vidět příběh, který by si jinak nedokázali „promítnout“ sami.

Tento kontrast mezi čtenáři s bohatou vnitřní představivostí a těmi, kteří žijí s aphantasií, podle studie ukazuje, jak různorodě lidé vlastně literaturu prožívají a jak odlišně na ně mohou adaptace působit. Zatímco pro jednu skupinu představuje filmové nebo ilustrované ztvárnění postavy riziko narušení osobního čtenářského zážitku, pro druhou skupinu jde o vítanou příležitost zažít příběh vizu