Studie odhalila, proč muži jako oběti domácího násilí málokdy hledají pomoc

Nová studie amerických vědců přináší podrobný pohled na to, proč muži, kteří se stali obětí domácího násilí, jen zřídka vyhledávají pomoc. Výzkum z George Mason University byl zveřejněn 1. července 2026 a jeho výsledky následně vyšly v odborném časopise Psychology of Men & Masculinities.

Autoři studie vycházeli z dat Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), podle kterých 44 procent mužů v USA uvádí, že se v minulosti stali obětí násilí ze strany intimního partnera. Přestože se jedná o poměrně vysoké číslo, muži podle výzkumníků své zkušenosti výrazně méně často hlásí institucím, vyhledávají odbornou pomoc nebo o svém prožitku otevřeně mluví ve srovnání se ženami. Cílem studie bylo zjistit, jaké konkrétní bariéry mužům v hledání pomoci brání.

Hlavní autorkou výzkumu je Lyric Russo, na studii se podílela také Denise Hines, profesorka sociální práce, která se dlouhodobě věnuje problematice domácího násilí. Do výzkumu bylo zapojeno téměř 1200 mužů, kteří v minulosti zažili násilí ze strany partnerky nebo partnera.

Jako nejčastější překážku respondenti uváděli vnímání domácího násilí jako soukromé záležitosti, o které se nemá mluvit navenek. Tento pocit byl podle autorů studie napříč všemi zkoumanými skupinami mužů nejvýraznější a nejrozšířenější důvod, proč muži svou zkušenost nesdílejí ani s blízkými, natož s odborníky či institucemi.

Výzkum zároveň odhalil, že konkrétní bariéry se liší podle rasové a etnické příslušnosti mužů. Latino muži častěji než ostatní skupiny uváděli pocity studu a ostudy spojené s přiznáním, že se stali obětí násilí ze strany partnerky. Tento pocit podle autorů může souviset s kulturními očekáváními ohledně mužské role a síly.

Bílí muži se naopak častěji potýkali s obtížemi při samotném pojmenování své zkušenosti jako násilí. Mnozí z nich měli problém uznat, co se jim stalo, jako skutečné domácí násilí, což jim ztěžovalo i rozhodnutí vyhledat pomoc, protože svou situaci sami nepovažovali za dostatečně závažnou nebo odpovídající obecné představě o oběti.

Naopak u černých mužů výzkumníci zaznamenali nižší míru obav z toho, že by jim okolí nebo instituce nevěřily. To naznačuje, že zatímco strach z nedůvěryhodnosti hraje roli u některých skupin, u jiných převažují jiné typy překážek, jako je právě zmíněný stud nebo neschopnost pojmenovat vlastní zkušenost.

Autoři studie zdůrazňují, že tyto rozdíly mají praktický význam pro nastavení podpůrných služeb. Pokud mají být programy pro oběti domácího násilí skutečně účinné, musí brát v úvahu, že muži z různých komunit čelí odlišným typům bariér a potřebují odlišný přístup. Univerzální model podpory, který nezohledňuje kulturní a sociální kontext, podle výzkumníků nemusí oslovit všechny skupiny mužů stejně efektivně.

Cílem výzkumného týmu je proto přispět k vývoji inkluzivnějších a trauma-informovaných podpůrných služeb, které by lépe reflektovaly specifické potřeby mužských obětí domácího násilí. Trauma-informovaný přístup znamená, že služby jsou navrženy tak, aby braly v úvahu psychologické dopady traumatu a nezpůsobovaly obětem další újmu při hledání pomoci.

Studie tak rozšiřuje dosavadní poznání o domácím násilí, které se dlouhodobě soustředilo především na ženské oběti. Autoři upozorňují, že mužské oběti čelí specifickým společenským a kulturním tlakům, které jim brání v otevřeném přiznání zkušenosti i ve vyhledání odborné pomoci. Odstranění těchto bariér by podle nich mohlo vést k tomu, že více mužů bude ochotno vyhledat podporu a nezůstane se svou zkušeností osamoceno.

Výzkumníci z George Mason University plánují na výsledky studie navázat dalším zkoumáním, které by mělo pomoci konkrétně formulovat doporučení pro poskytovatele sociálních a psychologických služeb. Praktickým výstupem by měly být programy, které dokážou lépe reagovat na rozdílné potřeby mužů podle jejich rasového, etnického i sociálního zázemí.