Středověké hroby ve Švédsku skrývaly nepříbuzné jedince, ukázala DNA analýza

Švédský výzkum přinesl překvapivé zjištění o středověkých pohřebních praktikách – děti a dospělí, kteří byli pohřbeni společně na tamních hřbitovech, spolu ve většině případů nebyli biologicky příbuzní. Závěry studie zpochybňují dosavadní předpoklady o tom, proč byly tyto osoby ukládány do hrobů vedle sebe.

Výzkumný tým vedený paleogenetičkou Majou Krzewińskou ze Stockholmské univerzity analyzoval celkem 142 kosterních pozůstatků pocházejících ze tří středověkých hřbitovů ve Švédsku. Lokality byly datovány do období od 10. do 14. století, tedy do doby, kdy se křesťanské pohřební praktiky na skandinávském území teprve postupně sjednocovaly a upevňovaly. Právě od konce 10. století se začal prosazovat jednotný způsob pohřbívání – těla byla ukládána v orientaci východ-západ, zabalena v jednoduchém rubáši a bez pohřebních darů, které byly pro předkřesťanské pohřby typické.

Analýza DNA odhalila, že lidé pohřbení ve společných hrobech zřídka vykazovali blízkou biologickou příbuznost. Přestože většina zkoumaných pohřbů obsahovala ostatky jak dospělých, tak dětí – přičemž šlo obvykle o osoby stejného pohlaví – genetické vazby mezi nimi byly překvapivě slabé nebo zcela chyběly. To vědce přivedlo k otázce, co tedy vedlo středověké komunity k tomu, aby tyto jedince pohřbívaly společně, pokud nešlo o rodinné svazky.

Jedním z možných vysvětlení, které výzkumníci zvažují, je obcházení náboženských norem tehdejší doby. Křesťanská církev ve středověku striktně rozlišovala, kdo smí být pohřben na posvěcené půdě. Nepokřtěné děti byly z pohřbívání na církevních hřbitovech výslovně vyloučeny, což stavělo pozůstalé rodiny před těžké dilema. Pokud dítě zemřelo dříve, než mohlo přijmout křest, nemělo podle církevních pravidel nárok na místo v posvěcené zemi. Někteří badatelé proto předpokládají, že pohřbení nepokřtěných dětí vedle dospělých mohlo být záměrnou strategií, jak toto omezení obejít – přítomnost dospělého jedince v hrobě mohla sloužit jako jakási ochrana nebo způsob, jak zajistit dítěti místo na hřbitově navzdory jeho náboženskému statusu.

Studie tak otevírá širší otázky o sociální struktuře středověkých skandinávských komunit a o tom, jak tehdejší lidé reagovali na rigidní církevní předpisy. Pohřební praktiky totiž nebyly pouze záležitostí náboženské poslušnosti – odrážely také každodenní realitu, rodinné tragédie a kreativní způsoby, jakými komunity hledaly prostor pro své zemřelé mimo hranice stanovených pravidel.

Výzkum rovněž poukazuje na to, jak cenným nástrojem se v archeologii stala analýza starověké DNA. Zatímco dříve byli archeologové odkázáni pouze na fyzické uspořádání hrobů a případné artefakty, genetické metody nyní umožňují nahlédnout přímo do biologických vztahů mezi pohřbenými jedinci. V tomto případě právě DNA analýza umožnila vyvrátit zdánlivě logický předpoklad, že společně pohřbení lidé museli být členy téže rodiny.

Švédské hřbitovy zkoumané v rámci studie tak poskytují jedinečné okno do přechodného období, kdy se středověká Skandin