Sopečný ignimbrit z chilské Lauca Caldera odhalil tempo vzestupu And

Sopečná erupce, k níž došlo před 22 miliony let v severním Chile, zachovala jedinečný snímek tehdejší podoby And a poskytla vědcům vzácný pohled do minulosti pohoří. Studie, kterou 11. září 2026 zveřejnil časopis Science Advances, popisuje, jak erupce z Lauca Caldera doslova zamrazila krajinu v okamžiku, kdy byly Andy ještě mladým horstvem.

Erupce vytvořila rozsáhlou formaci známou jako ignimbrit, tedy horninu vzniklou ztuhnutím pyroklastického proudu, který se během výbuchu vylil z kaldery a pokryl okolní terén. Podle autorů studie byl tento proud svým charakterem podobný tomu, který v roce 79 n. l. zasypal římské město Pompeje. Stejně jako popel a horké plyny tehdy zakonzervovaly ulice a budovy, ignimbrit z Lauca Caldera uchoval reliéf tehdejší krajiny téměř neporušený.

Vědci využili zachovanou vrstvu k tomu, aby zrekonstruovali sklon tehdejšího terénu. Zjistili, že vulkanický proud z Lauca Caldera měl sklon přibližně 1,5 stupně, což odpovídá relativně mírnému, mírně zvlněnému povrchu. Tento údaj se stal klíčovým vodítkem pro odhad toho, jak rychle se od té doby oblast zvedala v důsledku tektonických procesů.

Pomocí analýzy eroze, která na formaci od jejího vzniku působila, výzkumníci vypočítali, že vzestup hornin v oblasti dosahoval maximálně 0,26 kilometru za milion let. Jde o poměrně nízkou hodnotu, která podporuje představu, že Andy se nezvedaly prudkými, náhlými skoky, ale postupným a relativně stabilním procesem trvajícím miliony let.

Tento závěr má význam pro dlouhotrvající vědeckou debatu o tom, jakým způsobem vlastně Andy vznikaly. Část odborníků dříve zastávala názor, že pohoří rostlo v epizodických, rychlých fázích spojených s intenzivnější tektonickou aktivitou. Nová data z Lauca Caldera naopak podporují teorii, podle níž šlo o pomalý a víceméně kontinuální růst bez dramatických zvratů.

Byron Adams, geomorfolog z University College London, k významu objevu uvedl, že podobné vulkanické erupce představují mimořádně cenné geologické záznamy, protože dokážou zachytit a uzamknout konkrétní okamžik v historii krajiny. Díky tomu mohou vědci srovnávat tehdejší a současnou topografii a přesněji odhadovat rychlost geologických procesů, které by jinak bylo možné jen těžko rekonstruovat.

Andy patří k nejdelším pohořím na světě a jejich vznik souvisí s podsouváním oceánské desky Nazca pod jihoamerickou kontinentální desku. Tento proces trvá desítky milionů let a dodnes není zcela objasněno, jakým tempem a jakým způsobem přesně probíhal v jednotlivých fázích. Právě proto jsou nálezy jako ten z Lauca Caldera pro geology tak cenné – umožňují získat konkrétní, měřitelná data z určitého bodu v minulosti, místo aby se vědci museli spoléhat pouze na modely a odhady.

Lokalita Lauca Caldera se nachází v odlehlé oblasti severního Chile, v regionu, který je znám vysokou sopečnou aktivitou i v současnosti. Právě kombinace aktivního vulkanismu a suchého klimatu, které zpomaluje erozi, přispěla k tomu, že se ignimbritová vrstva zachovala v tak dobrém stavu i po více než 22 milionech let.

Nová studie tak nejen přináší konkrétní číselné odhady rychlosti vzestupu And, ale zároveň potvrzuje, že vulkanické usazeniny mohou sloužit jako jakési přírodní časové kapsle. Podobně jako popel v Pompejích zachytil detaily každodenního života starověkého města, ignimbrit z Lauca Caldera zachytil tvar krajiny v období, kdy Andy teprve nabíraly svou dnešní podobu.

Výzkumníci plánují v podobných lokalitách hledat další srovnatelné vrstvy, které by mohly poskytnout doplňující data z jiných částí pohoří a různých časových období. Cílem je vytvořit ucelenější obraz o tom, jak se rychlost růstu And měnila v čase a v jednotlivých segmentech pohoří, a lépe tak porozumět dlouhodobým tektonickým procesům, které formovaly jihoamerický kontinent.