Rak úzkoklepetý je v britských vodách stejně agresivní jako rak signální

Nová studie upozorňuje na dosud málo probádaného vetřelce ve vodách Spojeného království. Jde o raka úzkoklepetého, invazivní druh, který podle autorů výzkumu dosud nebyl dostatečně zkoumán, ačkoli se v britských vodách vyskytuje. Vědci nyní zjistili, že rak úzkoklepetý je stejně agresivní jako dobře známý rak signální, který je považován za jednoho z nejproblematičtějších nepůvodních živočichů v tamních řekách.

Rak signální si v posledních desetiletích získal pověst hlavního viníka úbytku původních druhů. Výzkumníci a ochránci přírody jsou s jeho dopady dobře obeznámeni a jeho šíření se dlouhodobě sleduje. Nový poznatek ale naznačuje, že pozornost zaměřená téměř výhradně na tento druh mohla odvádět zřetel od dalšího, srovnatelně nebezpečného konkurenta. Rak úzkoklepetý zůstával na okraji zájmu, a proto o jeho chování a možných dopadech existovalo mnohem méně informací.

Podle studie se v míře agresivity oba druhy příliš neliší. Agresivita je přitom u invazivních raků klíčovou vlastností. Určuje, jak úspěšně se druh prosazuje v soutěži o úkryty, potravu a prostor, a tím i to, jak výrazně může vytlačovat původní živočichy. Pokud se rak úzkoklepetý chová stejně dominantně jako rak signální, lze podle toho usuzovat, že jeho potenciální dopad na místní ekosystémy nelze podceňovat.

Zjištění je důležité i z praktického hlediska. Opatření na ochranu vodních ekosystémů se dosud opírala především o poznatky o raku signálním. Pokud se ukáže, že další invazivní druh představuje podobné riziko, může to ovlivnit způsob, jakým se bude monitorovat výskyt nepůvodních raků, jak se budou plánovat kontrolní programy a na jaké druhy se zaměří výzkum. Studie tak otevírá otázku, zda dosavadní přístup nebyl příliš úzký.

Invazivní druhy raků patří k dlouhodobým problémům sladkovodních ekosystémů. Nepůvodní živočichové mohou měnit skladbu společenstev ve vodních tocích a ohrožovat druhy, které se ve stejném prostředí vyvíjely tisíce let. Jakmile se takový druh na novém místě zabydlí, bývá jeho odstranění obtížné a nákladné, a proto je časné rozpoznání rizika mimořádně cenné. Právě v tom spočívá hlavní přínos nové práce: upozorňuje, že druh, který dosud stál stranou, se může chovat stejně problematicky jako ten, o němž se hovoří nejvíc.

Autoři studie zároveň poukazují na to, že rak úzkoklepetý byl dosud nedostatečně prozkoumán, což znamená, že řada otázek zůstává otevřených. Nelze zatím říci, jak široce se druh v britských vodách šíří ani jak velké škody může způsobit v jednotlivých lokalitách. Srovnání s rakem signálním ale poskytuje užitečný výchozí bod. Ukazuje, že není důvod považovat nově zkoumaný druh za méně nebezpečný jen proto, že se o něm dosud méně vědělo.

Výsledky podle všeho posilují argumenty pro rozsáhlejší výzkum nepůvodních raků ve Spojeném království. Důkladnější poznatky o jejich chování, rozšíření a vzájemných vztazích by mohly pomoci lépe nastavit ochranu původních druhů i vodního prostředí jako celku. Studie zároveň připomíná, že u invazivních živočichů se zdánlivě menší hrozba může při bližším zkoumání ukázat jako stejně vážná, jakou představují známější a lépe zdokumentované druhy.

Pro ochránce přírody a správce vodních toků je tak sdělení jasné: rak úzkoklepetý si zaslouží větší pozornost, než jaké se mu dosud dostávalo. Jeho agresivita se vyrovná té, kterou vykazuje rak signální, a s tím je třeba počítat při dalším plánování opatření proti šíření nepůvodních druhů. Další výzkum by měl ukázat, jak velký dopad má tento druh v praxi a zda se jeho vliv na původní společenstva bude v budoucnu zvětšovat.