Příbuznost mořských ptáků předpovídá míru zatížení plasty lépe než strava

Mořští ptáci patří mezi zvířata, která jsou plastovým znečištěním ohrožena nejvíce. Fragmenty, vlákna nebo kousky obalů se jim hromadí v trávicím traktu a vědci se dlouhodobě snaží zjistit, které druhy jsou tomuto riziku vystaveny nejvíc. Nová globální analýza nyní naznačuje, že odpověď nemusí ležet tam, kde ji většina odborníků hledala.

Výchozí předpoklad byl na první pohled logický. Jak se ptáci živí a čím, mělo podle něj pomoci určit druhy, které plasty pohlcují v největší míře. Druh, který loví určitým způsobem nebo se specializuje na konkrétní kořist, by se tak mohl s plasty setkávat častěji a ve větším množství než jiný. Právě s takovým očekáváním vědci k celé otázce přistupovali, protože znalost potravních návyků je u většiny druhů relativně dobře dostupná a dala by se snadno využít při ochranářském plánování.

Analýza ale ukázala, že tento přístup nemusí být nejspolehlivější. Jako lepší ukazatel rizika se podle jejích výsledků jeví příbuzenský vztah mezi druhy, tedy jejich evoluční příbuznost. Jinými slovy, druhy, které jsou si evolučně blízké, mají tendenci hromadit plasty podobným způsobem, a to bez ohledu na to, čím se živí a jak svou potravu získávají. Samotná strava nebo způsob krmení tak podle zjištění vypovídají o míře zatížení plasty méně než to, kam druh zapadá na rodokmenu mořských ptáků.

Takové zjištění má praktické důsledky. Pokud se příbuzenství ukáže jako dobrý prediktor, mohli by ochranáři odhadovat riziko i u druhů, u nichž chybějí přímá data o obsahu plastů v trávicím traktu. Zjišťovat tyto údaje je přitom obtížné, často vyžaduje vyšetření nalezených uhynulých ptáků a řada vzácných nebo hůře dostupných druhů zůstává prakticky nezmapována. Možnost vyvozovat závěry z příbuznosti by mohla pomoci určit, kterým druhům věnovat pozornost jako prvním, aniž by bylo nutné čekat na rozsáhlý sběr vzorků.

Proč by evoluční příbuznost měla s hromaděním plastů souviset, text nevysvětluje a nelze tedy tvrdit, jaký mechanismus za tím stojí. Lze si představit, že příbuzné druhy sdílejí určité anatomické nebo fyziologické rysy trávicí soustavy, které ovlivňují, jak snadno se plast v těle zadrží. Jde ale pouze o úvahu, nikoli o zjištění, které by analýza výslovně uvádí. Podstatné je, že souvislost mezi příbuzností a rizikem se v globálním měřítku projevila výrazněji než souvislost se stravou.

Je třeba zdůraznit i omezení dostupných informací. Dostupné podklady neuvádějí konkrétní čísla, jména vědců, místa, kde výzkum probíhal, ani datum zveřejnění studie. Nelze proto říci, kolik druhů bylo zahrnuto, jak velký rozdíl mezi oběma ukazateli analýza zaznamenala ani které skupiny mořských ptáků jsou podle ní nejvíce ohroženy. Jde o obecný závěr, jehož přesné hranice a míru jistoty by bylo nutné posoudit podle původní publikace.

Zjištění přesto zapadá do širší snahy porozumět tomu, jak plastový odpad zasahuje do života volně žijících živočichů. Mořští ptáci jsou v tomto ohledu často považováni za indikátor stavu oceánů, protože se pohybují na velkých vzdálenostech a živí se v různých částech mořského prostředí. Pokud se ukáže, že riziko lze odhadovat podle evolučního příbuzenství, mohlo by to zjednodušit tvorbu ochranných opatření a zaměřit je tam, kde jsou nejpotřebnější.

Výsledky analýzy ale zároveň naznačují, že intuitivní předpoklady o chování zvířat nemusí vždy odpovídat skutečnosti. To, co se zdálo jako zřejmý klíč k určení nejohroženějších druhů, tedy potravní strategie, se v globálním srovnání ukázalo jako méně výpovědní než vztahy zapsané v evoluční historii samotných ptáků.