Mumie incký dětí z Llullaillaco: vědecký poklad i etická výzva dodnes

Více než čtvrt století po svém objevu zůstávají takzvané Děti z Llullaillaco předmětem vědeckého zájmu i citlivých debat o tom, jak nakládat s pozůstatky předků domorodých obyvatel Jižní Ameriky. Tři dětské mumie, které v roce 1999 na vrcholu sopky Llullaillaco na hranici Argentiny a Chile objevili horolezec a antropolog Johan Reinhard a jeho argentinská kolegyně María Constanza Ceruti, patří k nejlépe zachovaným archeologickým nálezům na světě. Nedávný text autora Andrewa Howleyho publikovaný na serveru Eos připomíná okolnosti objevu i současný stav diskuse kolem jejich vystavování.

Děti, jejichž věk se odhaduje mezi pěti a třinácti lety, byly obětovány koncem patnáctého století v rámci incké rituální praxe zvané capacocha. Šlo o obřad, při němž byly vybrané děti – často z urozených rodin – obětovány bohům při významných příležitostech, jako byla smrt panovníka, přírodní katastrofa nebo snaha usmířit božstva hor. Těla byla ponechána ve výšce přes šest tisíc metrů nad mořem, kde je extrémně nízké teploty, sucho a vrstva sopečného popela uchránily před rozkladem po více než pět set let. Díky tomu se dochovaly nejen kůže a vnitřní orgány, ale i oblečení, vlasy a předměty, které děti doprovázely na poslední cestě.

Mumie jsou dnes uloženy v Museo de Arqueología de Alta Montaña (MAAM) v argentinském městě Salta, kde jsou uchovávány za kontrolovaných podmínek napodobujících prostředí, v němž byly nalezeny. Muzeum si klade za cíl nejen vědecky zkoumat pozůstatky, ale také respektovat andské tradice a zapojovat domorodé komunity do kulturních a vzdělávacích iniciativ spojených s nálezem.

Právě vztah k domorodému obyvatelstvu je ale zdrojem dlouhodobých sporů. Od roku 2005, kdy muzeum zahájilo veřejné vystavování jedné z mumií, čelí institucionalizovaný přístup k ostatkům kritice ze strany místních komunit, zejména etnika Colla, které žije v regionu kolem Llullaillaco. Pro mnohé z nich nejsou mumie archeologickým exponátem, ale předky, jejichž ostatky by měly zůstat nedotčeny a nikoli vystaveny pohledu veřejnosti. „Llullaillaco pokračuje být pro nás posvátné,“ citoval Howleyho text slova Rogelia Guanuka, představitele domorodé komunity, který připomíná, že hora i to, co se na ní nachází, mají pro Andy nadále duchovní význam přesahující vědecký či turistický zájem.

Debata o Dětech z Llullaillaco tak dnes není jen otázkou muzejní praxe, ale širší diskusí o kulturní autonomii domorodých národů a dědictví kolonialismu v Latinské Americe. Kritici upozorňují, že rozhodnutí o osudu ostatků byla po dlouhou dobu činěna bez dostatečného zapojení komunit, které se k zemřelým hlásí jako k předkům, a že vědecký a muzejní rámec nahlížení na mumie odráží spíše západní akademické tradice než andské chápání posvátna. MAAM se podle dostupných informací snaží na tuto kritiku reagovat snahou o dialog a hledáním rovnováhy mezi výzkumem a respektem k místním zvyklostem, otázka, zda a jak mumie vystavovat, však zůstává nevyřešená.

Z vědeckého hlediska mají ostatky dětí mimořádnou hodnotu pro pochopení rituálu capacocha a obecněji náboženského a společenského uspořádání incké říše. Analýzy tkání, vlasů a stravy umožnily badatelům rekonstruovat poslední měsíce a týdny života obětovaných dětí, včetně změn ve stravě před obětováním, které naznačují přípravu na rituál. Případ Llullaillaco tak zůstává jak jedním z klíčových zdrojů poznání o incké civilizaci, tak symbolem napětí mezi vědeckým výzkumem a právem domorodých komunit rozhodovat o osudu ostatků svých předků.