Genetika z doby ledové: lovci gravettienu byli propojeni napříč Evropou

Lidé žijící v Evropě v době ledové byli mezi sebou propojeni mnohem více, než vědci dosud předpokládali. K tomuto závěru dospěl mezinárodní tým pod vedením Vídeňské univerzity, který své výsledky zveřejnil v časopise Science Advances. Studie se zaměřila na gravettienskou kulturu, jednu z hlavních paleolitických kultur Evropy, a na období před více než 30 000 lety, tedy na pleistocén.

Podle autorů práce nacházejí genetické důkazy o dálkových spojeních mezi populacemi, které žily daleko od sebe. Skupiny lovců a sběračů tedy nebyly izolovanými společenstvími, ale zjevně udržovaly kontakty napříč velkými vzdálenostmi. Článek přitom mluví o propojení ve směru východ–západ, přesnější geografické vymezení však neuvádí.

Gravettienská kultura patří k nejvýznamnějším archeologickým jevům mladšího paleolitu v Evropě. Její nositelé se podle dosavadních poznatků vyznačovali určitými společnými rysy materiální kultury, které se objevují na rozsáhlém území. Otázka, do jaké míry za touto podobností stála skutečná výměna lidí, nápadů či genů, však zůstávala předmětem diskusí. Nová studie k jejímu zodpovězení přispívá právě genetickými daty.

Výzkumníci pracovali se dvěma typy materiálu. Prvním jsou genomická data ze vzácných lidských pozůstatků z tohoto období. Takových nálezů je z doby před více než 30 000 lety velmi málo a získat z nich použitelnou DNA je technicky náročné, protože se genetický materiál v průběhu desítek tisíc let silně rozkládá. Druhým zdrojem byla lidská DNA zachovaná v jeskynních sedimentech. Tento přístup umožňuje zjišťovat genetickou informaci o lidech i tam, kde se nedochovaly jejich kosti.

Kombinace obou zdrojů dat dává podle autorů obraz, který by samotné kostní pozůstatky poskytnout nemohly. Sedimentární DNA může zachytit přítomnost lidských populací na místech, kde by jinak žádné osteologické nálezy nebyly, a doplnit tak mezery vevzácném fosilním záznamu. Studie tak ukazuje, že genetická analýza sedimentů může být důležitým nástrojem při rekonstrukci života v pravěku.

Zjištění o rozsáhlém propojení populací mění pohled na to, jak fungovaly společnosti doby ledové. Pokud byly skupiny spojeny na velké vzdálenosti, mohly si předávat nejen geny, ale pravděpodobně i znalosti, technologie a kulturní zvyklosti. Takové sítě kontaktů mohly být pro přežití v drsných klimatických podmínkách pleistocénu výhodou, protože umožňovaly sdílení zkušeností a zmírňovaly rizika spojená s malou velikostí jednotlivých skupin. Tuto interpretaci však článek, jak je k dispozici, přímo nerozvádí a zůstává u konstatování genetických vazeb.

Studie nezodpovídá všechny otázky, které gravettienská kultura vyvolává. Například kdy a jakým způsobem k jednotlivým kontaktům docházelo, zda šlo o pravidelnou výměnu, nebo o ojedinělé migrace, zůstává z dostupných informací otevřené. Dosavadní představy o tom, že lidé v době ledové žili spíše v oddělených a geneticky izolovaných skupinách, však nové výsledky zpochybňují.

Práce je dalším příkladem toho, jak moderní genetika proměňuje archeologii. Díky pokrokům v získávání a analýze starověké DNA mohou vědci zkoumat otázky, na které dříve odpovídali jen nepřímo, například z podoby kamenných nástrojů nebo uměleckých předmětů. Genetická data nyní umožňují ověřit, zda podobnosti v kultuře odpovídají skutečným příbuzenským a populačním vazbám.

Výsledky publikované v Science Advances tak podporují obraz evropského pravěku jako prostoru, v němž se lidé pohybovali a udržovali kontakty na větší vzdálenosti, než se uvažovalo. Přesné počty analyzovaných vzorků, konkrétní naleziště ani jména autorů studie však v dostupném shrnutí nejsou uvedeny, proto je k podrobnostem nutné odkázat na původní publikaci.