Motýli jako mistři optického klamu: křídla matou predátory při útěku

Motýli možná nejsou jen pasivními terči dravců, ale aktivními tvůrci zrakového klamu, který jejich predátory doslova mate. Vyplývá to z článku lékaře a popularizátora vědy Stevena Novelly, který byl publikován 1. října 2026 pod názvem „Butterflies Are Masters of Illusion“.

Novella ve svém textu navazuje na práci Abbotta Handersona Thayera, přírodovědce a umělce z přelomu 19. a 20. století, jenž se jako jeden z prvních systematicky zabýval tím, jak zvířata využívají barvy a vzory k maskování. Thayer je považován za zakladatele konceptu takzvané cryptic coloration, tedy kamufláže, při níž zbarvení těla splývá s okolím a znesnadňuje predátorovi rozpoznat kořist.

Právě tento koncept je podle Novelly u motýlů mnohem komplexnější, než se dříve předpokládalo. Zatímco kamufláž v klidovém stavu je dobře zdokumentovaná a intuitivně pochopitelná, méně jasné bylo, proč mají mnozí motýli naopak nápadně pestrá a kontrastní křídla, která by na první pohled měla predátory spíše přilákat než odradit. Nová hypotéza, kterou Novella popisuje, tvrdí, že právě tyto výrazné vzory mohou sloužit k vytvoření optické iluze, jež dravce zmate v okamžiku, kdy se motýl snaží uniknout.

Klíčovým nástrojem pro ověření této myšlenky bylo natáčení motýlů při vzletu pomocí vysokorychlostních kamer. Tato metoda umožnila vědcům zachytit pohyb křídel v rozlišení, které lidské oko ani běžná kamera nedokážou postřehnout. Ukázalo se, že rychlé a opakované střídání barevných pruhů na křídlech při letu vytváří takzvaný efekt „barber pole“ – tedy vizuální klam připomínající točící se pruhy na holičském sloupu, kde se pravidelný vzor jeví jako pohybující se jiným směrem, než se skutečně pohybuje.

Tento efekt podle Novelly dokáže zmást predátora v kritickém okamžiku, kdy se snaží odhadnout trajektorii letu motýla a zaútočit. Pokud dravec vnímá pohyb křídel jinak, než jak se motýl skutečně pohybuje, jeho útok míří na špatné místo nebo ve špatném okamžiku, což motýlovi poskytuje cennou výhodu pro útěk.

Novella v článku upozorňuje, že podobný princip není v přírodě ojedinělý. Jako srovnatelný příklad uvádí zebří pruhy, u nichž se už dříve vědecky zkoumalo, zda nepomáhají mást predátory podobným způsobem – tedy narušením schopnosti dravce správně vyhodnotit rychlost a směr pohybu kořisti, zejména když se zvířata pohybují ve stádě.

Za tímto typem klamu stojí podle textu dva konkrétní optické jevy: takzvaný aperture effect a spatiotemporal aliasing. Aperture effect souvisí s tím, jak mozek vyhodnocuje pohyb čárových vzorů procházejících malým zorným polem – za určitých podmínek dochází k nesprávnému odhadu směru pohybu. Spatiotemporal aliasing pak popisuje situaci, kdy je rychlost opakujícího se vzoru natolik vysoká ve vztahu k frekvenci zpracování zrakového vjemu, že mozek interpretuje pohyb jinak, než jak probíhá ve skutečnosti – podobný jev je známý například z filmového efektu, kdy se rychle se otáčející kola vozidel na obrazovce jeví jako otáčející se pomalu nebo dokonce opačným směrem.

Novella shrnuje, že kombinace těchto dvou efektů u motýlů v letu vytváří dostatečně silný klam na to, aby ovlivnil chování predátorů a zvýšil šanci motýla na přežití. Podle něj tento poznatek rozšiřuje chápání evoluční funkce zbarvení u živočichů. Barvy a vzory v přírodě totiž podle autora neslouží pouze ke klasické kamufláži, jak ji popsal už Thayer, ani jen k přilákání partnerů během páření, jak se tradičně předpokládá u mnoha druhů hmyzu a ptáků. Mohou mít i aktivní, dynamickou funkci spojenou s pohybem a vnímáním pohybu u jiných živočichů.

Novella v závěru svého článku naznačuje, že podobné mechanismy by mohly existovat i u dalších druhů živočichů s výraznými vzory na těle, a že výzkum v této oblasti pravděpodobně odhalí další příklady toho, jak evoluce využívá nejen barvu samotnou, ale i interakci barvy s pohybem jako účinný obranný mechanismus proti predátorům.