Staré lesy v italském parku Pollino odhalují význam mrtvého dřeva pro rostliny

V Národním parku Pollino, který se rozkládá na pomezí Kalábrie a Basilicaty v jižní Itálii a patří k nejrozsáhlejším chráněným územím v zemi, se vědci zaměřili na výzkum starých lesů v jižních Apeninách. Cílem studie bylo pochopit, jaké faktory ovlivňují druhové složení a rozmanitost cévnatých rostlin v těchto výjimečně zachovalých lesních porostech, které si díky omezenému lidskému zásahu uchovaly znaky přirozeného vývoje po velmi dlouhou dobu.

Výzkumníci se soustředili na strukturální charakteristiky lesa, které se v běžně obhospodařovaných porostech téměř nevyskytují. Mezi klíčové faktory patřily velké stromy, složitá struktura korun a rozmanitost mrtvého dřeva. Právě tyto prvky se ukázaly jako zásadní pro utváření rostlinných společenstev na lesní půdě i v jednotlivých patrech vegetace.

Staré stromy s mohutnými kmeny a rozvětvenými korunami vytvářejí specifické mikroklimatické podmínky – mění množství světla, které proniká na zem, ovlivňují vlhkost a teplotu půdy i vzduchu v podrostu. Složitá struktura korun, kde se střídají různě staré větve, mezery a vrstvy listoví, navíc zvyšuje heterogenitu prostředí. Taková rozmanitost podmínek umožňuje koexistenci širšího spektra rostlinných druhů, než jaké by se uplatnilo v jednotvárném, věkově vyrovnaném porostu.

Neméně důležitou roli hraje mrtvé dřevo v různých fázích rozkladu. Padlé kmeny, pařezy a odumřelé větve nejsou v přirozených lesích odpadem, ale naopak zdrojem života. Postupně se rozkládající dřevo mění chemické a fyzikální vlastnosti půdy, zadržuje vlhkost a vytváří specifická stanoviště pro houby, bezobratlé i drobné rostliny, které se na jiných typech substrátu neobjevují. Čím pestřejší je nabídka mrtvého dřeva – od čerstvě padlých kmenů až po téměř zetlelé zbytky –, tím širší je i spektrum organismů, které v lese mohou najít vhodné podmínky.

Kombinace těchto faktorů podle studie výrazně přispívá k vysoké druhové bohatosti cévnatých rostlin ve starých lesích Pollina. Zatímco v obhospodařovaných lesích bývá struktura zjednodušená a věkově i prostorově homogenní, staré porosty nabízejí mozaiku mikrostanovišť, která umožňuje soužití druhů s velmi odlišnými nároky na světlo, vlhkost i typ podkladu.

Výsledky výzkumu potvrzují širší poznatek, že staré lesní krajinné typy mají v Itálii mimořádnou ekologickou hodnotu, kterou nelze snadno nahradit ani rychle obnovit. Podobné porosty se v současné evropské krajině vyskytují jen na omezené ploše, protože většina lesů byla v minulosti opakovaně těžena a jejich přirozená struktura byla narušena. Staré lesy jako ty v Pollinu tak představují vzácné referenční ekosystémy, které umožňují srovnávat, jak se přírodní lesy liší od těch hospodářsky využívaných.

Národní park Pollino je díky své nadmořské výšce, členitému terénu a dlouhodobé ochraně jedním z míst, kde se takové porosty dochovaly v relativně nedotčené podobě. Strmé svahy a obtížně přístupné oblasti v minulosti bránily intenzivní těžbě, což umožnilo, aby se zde vyvinuly lesní ekosystémy s vysokým podílem starých a odumírajících stromů.

Autoři studie zdůrazňují, že ochrana takových lesů by měla brát v úvahu nejen zachování jednotlivých druhů, ale především udržení strukturální komplexity celého porostu. Odstraňování mrtvého dřeva nebo těžba nejstarších jedinců by podle nich mohly výrazně snížit biologickou rozmanitost, i kdyby zůstala zachována celková plocha lesa.

Poznatky z Pollina mají význam i pro širší diskuzi o způsobu obhospodařování lesů v jižní Evropě, kde se v posledních letech stále více prosazuje snaha o šetrnější lesnické postupy, které se snaží napodobit přirozenou dynamiku starých porostů. Zachování struktur, jako jsou staré stromy a různorodé mrtvé dřevo, se tak stává jedním z klíčových doporučení pro ochranu biodiverzity v evropských lesích.