Leibnizova teorie kauzality: monády, substance a spor s Humem

Leibnizova teorie kauzality patří k nejsložitějším a nejvíce diskutovaným částem jeho filosofického systému. Německý myslitel Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) vychází z přesvědčení, že základní entity vesmíru, takzvané monády neboli jednoduché substance, jsou kauzálně aktivní a neustále mění své vnímání. Jak Leibniz napsal v dopise filosofu Pierru Bayleovi, „v povaze stvořené substance je neustále se měnit“. Tato věta shrnuje jádro jeho metafyziky: svět netvoří statické objekty, ale substance v neustálém vnitřním pohybu.

Klíčovou otázkou, kterou se Leibniz zabýval, je, kdo nebo co je za tuto neustálou aktivitu substancí kauzálně odpovědné. Při hledání odpovědi integruje tři druhy příčin známé z tradiční filosofie – efektivní, konečné a formální – a vytváří tak komplexní teorii kauzality, která se vymyká jednoduchým vysvětlením. Proti takovému pojetí se ostře vymezoval David Hume, který tvrdil, že všechny příčiny jsou svou podstatou stejného druhu, a odmítal tak rozlišování, na němž Leibniz stavěl.

V dobové diskusi o povaze kauzality figurovaly především tři konkurenční teorie. První, teorie fyzického vlivu, předpokládá, že mezi konečnými substancemi existuje přímá vzájemná kauzace – tedy že jedna věc skutečně působí na druhou. Tuto představu však odmítala řada myslitelů, mezi nimi Al-Ghazālí, Nicolas Malebranche a Louis La Forge, kteří zastávali takzvanou teorii příležitostnosti (okazionalismus). Ta kauzaci mezi konečnými substancemi zcela popírá a veškeré působení připisuje přímo Bohu. Třetí možností je teorie paralelismu, podle níž mohou být konečné substance skutečnými příčinami svých stavů, avšak mezi nimi samotnými žádná přímá kauzální souvislost neexistuje.

Právě na pozici paralelismu navazuje Leibnizův vlastní koncept takzvané předustanovené harmonie (pre-established harmony). Podle něj každá substance vyjadřuje dění mimo sebe, aniž by na ni jiné substance skutečně působily. Jde o myšlenku, že vesmír funguje jako soustava dokonale sladěných, ale vzájemně kauzálně izolovaných entit. Tento koncept stojí na několika základních tezích. Zaprvé, žádná změna stavu stvořené substance není způsobena jinou stvořenou substancí. Zadruhé, všechny změny stavu dané substance jsou způsobeny přinejmenším částečně jí samotnou. Zatřetí, každá stvořená substance disponuje jakýmsi vnitřním „plánem“, který zahrnuje veškeré její budoucí stavy. Začtvrté, tento plán je v souladu s plány všech ostatních stvořených substancí ve vesmíru. A konečně zapáté, tento soulad mezi plány jednotlivých substancí ustavuje univerzální příčina, tedy Bůh.

Leibniz odmítal teorii fyzického vlivu hned z několika důvodů. Argumentoval, že přímé kauzální působení mezi substancemi je metafyzicky nemožné, protože jednoduché substance nemají části, jimiž by mohly na jiné substance fyzicky působit. Dále poukazoval na jeho nadbytečnost – pokud každá substance obsahuje ve svém plánu vše, co se s ní má stát, není skutečné vzájemné působení zapotřebí. Jako třetí argument uváděl, že fyzický vliv by porušoval zákon zachování pohybu, tedy fyzikální princip, který byl pro Leibnize důležitou součástí jeho přírodní filosofie.

Výklad Leibnizovy teorie kauzality je součástí rozsáhlého hesla, jehož první verze byla publikována v únoru 2005 a které prošlo obsáhlou revizí koncem září letošního roku. Text patří mezi standardní referenční materiály k dějinám filosofie a slouží jako shrnutí složité debaty o povaze kauzálních vztahů mezi substancemi, jež vedli raně novověcí myslitelé od okazionalistů po samotného Leibnize. Spor o to, zda substance na sebe skutečně působí, nebo zda je veškerý soulad světa dílem předem ustanovené harmonie, zůstává jedním z klíčových témat, jímž se zabývají badatelé zkoumající Leibnizův metafyzický systém i jeho vztah k soudobým i pozdějším kritikům, včetně Humovy empiristické pozice, která veškeré rozlišování typů příčin považovala za neopodstatněné.