Krokodýlovití se 245 milionů let drží stejného teplotního rozmezí

Krokodýlovití a jejich příbuzní se po stovky milionů let držou stejného teplotního rozmezí, a to přesto, že se klima na Zemi opakovaně výrazně proměnilo. Ukázala to nová studie vedená Dr. Alfiem Alessandrem Chiarenzou z University College London, jejímž senior autorem je Professor Philip Mannion. Práce vyšla v časopise Science Advances.

Vědci se zaměřili na skupinu Pseudosuchia, do níž patří dnešní krokodýli a jejich vyhynulí příbuzní, a sledovali ji napříč obdobím 245 milionů let. Analyzovali více než 400 fosilních i žijících druhů, přes 7 000 fosilních výskytů a 130 000 záznamů o žijících krokodýlovitých. Z těchto dat odhadli, v jakých teplotách se skupině dařilo, a porovnali je s rekonstrukcemi dávného klimatu.

Podle výsledků se tepelné optimum předků pohybovalo kolem 23 °C. U dnes žijících linií je to 26 až 30 °C. Skupina se tedy po většinu své historie držela v poměrně úzkém teplotním pásmu, ačkoli se klima měnilo od horkých období po výrazná ochlazení. Místo aby se přizpůsobovala novým podmínkám, přesouvala se podle všeho spíše tam, kde se příhodné teploty zachovaly.

Z tohoto vzorce existují dvě výjimky. Asi před 94 miliony lety se tepelné optimum zvýšilo na přibližně 35 °C. Asi před 34 miliony lety se pak australasijská linie posunula k suššímu klimatu. Šlo o ojedinělé případy a celkový obraz zůstává stabilní.

Zvláštní pozornost badatelé věnovali dopadu asteroidu před 66 miliony lety, který ukončil éru neptačích dinosaurů. Krokodýlovití tuto událost přežili, což studie dává do souvislosti právě s jejich teplotními nároky. Simulace ukázaly, že na Zemi zůstávala teplá útočiště, takzvaná refugia, u rovníku a v subtropech. Taková místa se našla ve všech modelovaných scénářích s výjimkou nejextrémnějšího, v němž slunečního záření po dopadu ubylo o 15 %.

Teplota ale nebyla jediným faktorem. Autoři zmiňují i další vlastnosti, které krokodýlovitým pomohly projít krizí. Šlo o menší tělesnou velikost, polovodní způsob života, všežravou, tedy generalistickou stravu a studenokrevný metabolismus. Ten vyžaduje méně potravy než u teplokrevných živočichů, což je při hladovění po globální katastrofě výhoda. Právě kombinace těchto rysů s dostupností teplých oblastí zřejmě rozhodla o tom, že skupina pokračovala dál.

Studie tak naznačuje, že tepelné preference mohou být u dané skupiny překvapivě stálé a že ovlivňují její rozšíření i přežití v dlouhém časovém horizontu. Výsledky jsou zajímavé i pro současnost, kdy se klima opět mění. Dnešní krokodýlovití sice zůstávají vázáni na teplejší pásma, jak ukazuje jejich odhadované optimum, otázka, jak se vyrovnají s budoucími změnami, však zůstává otevřená a studie na ni přímo neodpovídá.

Práce spojuje fosilní záznam s údaji o současných druzích, což umožňuje sledovat dlouhodobé trendy, které by samotná paleontologie nebo samotná neontologie odhalila jen obtížně. Právě rozsáhlý soubor dat, od tisíců fosilních nálezů po desetitisíce záznamů o dnešních zvířatech, dovolil vědcům stanovit teplotní nároky celé skupiny napříč geologickými epochami.

Pseudosuchia dnes zastupují jen krokodýli, aligátoři, kajmani a gaviálové, v minulosti však šlo o mnohem pestřejší skupinu s řadou odlišných forem. Že se z ní zachovala právě linie, která zůstala věrná teplým prostředím, zapadá do obrazu, který studie vykresluje: úspěch skupiny nestál na schopnosti zvládnout jakékoli podmínky, ale na schopnosti najít ty vhodné.

Studie nese označení DOI 10.1126/sciadv.aeg2217. Informaci o ní 21. října 2026 zveřejnil Enrico de Lazaro.