Umělá inteligence nenatočí historicky přesný film, archeologům ale pomůže

Umělá inteligence zatím nedokáže natočit historicky přesný film, může ale archeologům pomoci vyprávět lepší příběhy o minulosti. Tento závěr se nabízí v souvislosti s nedávnou polemikou, kterou rozpoutal Elon Musk svou kritikou nové filmové adaptace Homérovy „Odysseie“ od režiséra Christophera Nolana.

Musk se do Nolanova snímku pustil zejména kvůli rozmanitému obsazení a údajnému nedostatku historické přesnosti. Podle něj se tvůrci od předlohy i od dobových reálií vzdálili natolik, že výsledek neodpovídá tomu, co by si antický epos zasluhoval. Spor o to, nakolik mají filmové adaptace mýtů a starověkých příběhů respektovat dobový kontext, přitom není nový. Každý větší projekt na toto téma vyvolává debatu mezi diváky, historiky i filmaři.

Musk se ale u kritiky nezastavil. Prohlásil, že chce ukázat, že umělá inteligence dokáže obejít tradiční hollywoodská studia. Oznámil, že jeho AI má vytvořit příběh, který bude „historicky přesný a věrný umění Homéra“, a to za zlomek nákladů, jaké vyžaduje klasická filmová produkce. K tomuto úkolu použil svůj nástroj Grok Imagine, který generuje obraz a video na základě textových zadání.

Samotný záměr však otevírá otázku, co vlastně historická přesnost u Homéra znamená. „Odysseia“ není kronika událostí, ale básnické dílo, které vznikalo v ústní tradici a v podobě, jakou známe, bylo zapsáno zhruba v osmém století před naším letopočtem. Popisuje svět, který částečně odráží mykénskou dobu, částečně pozdější představy a částečně čistou mytologii s obry, čarodějkami a bohy zasahujícími do lidských osudů. Archeologové dodnes diskutují, nakolik se v eposech zrcadlí skutečné události a nakolik jde o literární konstrukci. Jednoznačně „správná“ podoba, kterou by stroj mohl věrně zrekonstruovat, tak prostě neexistuje.

Právě tady se ukazují limity generativních nástrojů. Model trénovaný na obrovském množství obrázků a textů dokáže vytvořit působivé a vizuálně přesvědčivé scény, nemá však vlastní porozumění tomu, co je doložené a co si autor domyslel. Může míchat prvky z různých epoch, přebírat stereotypy z populární kultury nebo vydávat dohady za fakta. Výstup tak může vypadat autenticky, a přitom být historicky zavádějící. Dokud nad ním nestojí odborník, který zkontroluje architekturu, oděvy, zbraně či zvyky, o přesnosti nelze mluvit.

Jinak je tomu při využití AI jako pomocného nástroje. Archeologie dlouhodobě pracuje s rekonstrukcemi, ať už jde o kresby, 3D modely nebo animace nalezišť, které mají veřejnosti přiblížit, jak mohla vypadat osada, chrám či loď. Generativní technologie mohou takovou práci zrychlit a zlevnit, zejména při vizualizaci hypotéz. Tvůrci muzejních expozic nebo populárně naučných pořadů by mohli rychleji testovat různé varianty a nabízet návštěvníkům srozumitelnější obraz minulosti. Podmínkou je, aby byly rekonstrukce jasně označeny jako interpretace a opíraly se o skutečné nálezy.

Muskův experiment je tedy spíš ukázkou toho, kam může směřovat levná tvorba obsahu, než důkazem, že stroj nahradí historiky či filmaře. Zda se mu podaří přesvědčit, že AI zvládne to, co podle něj selhalo v Hollywoodu, bude záležet na výsledku. Samotná kritika Nolanova filmu a následná reakce přitom znovu ukázaly, jak citlivé je téma obsazení a věrnosti předloze, a to i u příběhu, který je vzdálen téměř tři tisíce let a existuje v mnoha podobách.

Pro archeologii z toho plyne praktické ponaučení. Technologie může pomoci příběhy minulosti vyprávět poutavěji, ale kontrolu nad tím, co je doloženo a co jen předpokládáno, musí zůstat v rukou lidí. Teprve spojení odborné znalosti s možnostmi nových nástrojů může přinést vizualizace, které budou zároveň atraktivní i věrohodné.