Herbert Spencer není hrubý sociální darwinista, tvrdí novější výklad

Herbert Spencer (1820–1903), britský filozof a sociolog, který své rozsáhlé dílo sám označil za „Syntetickou filozofii“, patří k nejčastěji nepochopeným myslitelům viktoriánské éry. Běžně je považován za hrubého sociálního darwinistu, podle autora zde shrnovaného textu však nesprávně. Už samotný výraz „survival of the fittest“ (přežití nejschopnějších) přitom nevymyslel Darwin, ale právě Spencer.

Kritika přišla záhy. G. E. Moore v práci Principia Ethica (1903) tvrdil, že se Spencer dopustil naturalistického omylu, protože ztotožnil přirozenou vlastnost přežívání s dobrem. Dlouhodobě formoval Spencerův obraz také Richard Hofstadter. Ve své knize Social Darwinism in American Thought (1955) mu věnoval celou kapitolu, označil ho za „ultrakonzervativce“ a jeho sociální filozofii za „biologickou apologii laissez-faire“. Spencerovu teorii navíc ve Spojených státech vykládali jako ospravedlnění nemilosrdné ekonomické soutěže Andrew Carnegie a William Graham Sumner.

Autor článku proti tomuto obrazu staví novější pohled. Odvolává se přitom na Quentina Skinnera a jeho pojem „mythology of prolepsis“, tedy sklon vykládat starší autory podle toho, k čemu později vedl vývoj, ne podle toho, co sami zamýšleli. Skinner jako příklad uvádí Isaiaha Berlina, který četl T. H. Greena a Bernarda Bosanqueta jako nepřímé předchůdce totalitarismu. Podobně prý bývá Spencer zpětně spojován s pozdějšími ideologiemi, s nimiž neměl mnoho společného. Podle autora je na místě srovnání spíše s J. S. Millem: Spencer byl rovněž utilitarista a snažil se utilitarismus sladit s principem svobody a silnými morálními právy.

Spencerovo dílo tvoří několik objemných celků: First Principles (1862), The Principles of Biology (1864–7), The Principles of Psychology (1855, 1870–2), The Principles of Sociology (1876–96) a The Principles of Ethics (1879–93). Podle First Principles se vesmír vyvíjí od nekoherentní homogenity ke koherentní heterogenitě. Spencer k tomu formuloval tři zákony: zákon zachování síly, zákon nestability homogenního a zákon mnohosti účinků. Už v roce 1857 přitom tvrdil, že přechod od homogenního k heterogennímu je podstatou pokroku ve všech oblastech, včetně společnosti.

Tuto obecnou schematiku Spencer uplatnil v Principles of Sociology, kde popisuje čtyři univerzální stupně sociálního vývoje: společnost primitivní, militantní, průmyslovou a nakonec samoregulující tržní společnost s minimální rolí státu. Podle jeho výkladu vedou přelidnění a násilné konflikty k upevňování státní moci. Teprve v průmyslové společnosti se stát omezuje na ochranu osobních práv a majetku. Spencer na příslušném místě Principles of Sociology cituje tezi o zabezpečení života, svobody a majetku jako úkolu státu.

Zjednodušující obraz Spencera jako zastánce přežití silnějších tak podle autora přehlíží, že mu šlo o složitější ambici: spojit teorii vývoje s etikou svobody a práv jednotlivce. Zároveň ale text připomíná, že Spencerův optimismus nebyl neotřesitelný. Na sklonku života byl pesimističtější ohledně toho, zda se průmyslové společnosti skutečně budou vyhýbat válce a vyvíjet se mírovou cestou, jak původně předpokládal.

Spencerova pozice tak zůstává sporná. Pro jedny je symbolem tvrdého konzervativního liberalismu a biologicky odůvodněné lhostejnosti k chudým, pro druhé myslitelem, jehož teorie byla rozvinutější a morálně citlivější, než naznačují pozdější interpretace. Rozpor mezi kanonickým obrazem a samotnými texty je přitom typický pro autory, které historie zařadila do jedné školy dřív, než jejich dílo bylo důkladně přečteno. Spencerovo dílo je rozsáhlé a obtížně dostupné, což k zjednodušujícím soudům také přispělo.