Data NASA od roku 1979 potvrzují dlouhodobý úbytek arktického mořského ledu

Dlouhodobá data americké vesmírné agentury NASA potvrzují, že rozsah arktického mořského ledu se od roku 1979, kdy začalo systematické satelitní pozorování, výrazně zmenšil. Družice od té doby nepřetržitě sledují polární oblasti a umožňují vědcům sestavit ucelenou řadu měření, která ukazuje jasný sestupný trend. Podle těchto záznamů je pokles ledové pokrývky v Arktidě za posledních více než čtyři a půl desetiletí patrný a dlouhodobě konzistentní.

Vědci zároveň upozorňují, že procesy, které stojí za táním a opětovným zamrzáním mořského ledu, jsou komplexní a nelze je zjednodušit na jediný faktor. Množství ledu v daném okamžiku je výsledkem souhry několika fyzikálních jevů, které se navzájem ovlivňují a jejichž účinek se liší podle ročního období i konkrétní oblasti Arktidy.

Rozsah ledové pokrývky se navíc v průběhu roku přirozeně mění. V zimních měsících led naroste na největší plochu, zatímco v létě, kdy teploty stoupají a sluneční záření dopadá na polární oblast déle, se rozsah ledu naopak zmenšuje na roční minimum. Tento sezónní cyklus je běžnou součástí klimatického systému Arktidy a sám o sobě nepředstavuje anomálii – pozornost vědců se soustředí především na to, jak se mění dlouhodobé maximum a minimum v jednotlivých letech ve srovnání s předchozími dekádami.

Na to, kolik ledu se v daném období roztaje nebo naopak obnoví, mají vliv i krátkodobé výkyvy počasí a oceánských podmínek. Mezi klíčové faktory patří teplotní výkyvy vzduchu i vody, síla a směr větru, který dokáže led zhušťovat na jednom místě a rozptylovat na jiném, dále konvekce v oceánu, tedy vertikální promíchávání vodních vrstev o různé teplotě, a také slanost mořské vody, jež ovlivňuje bod mrazu a hustotu jednotlivých vrstev oceánu.

Vítr hraje roli nejen v tom, kam se ledové kry přesouvají, ale i v tom, jak rychle se rozpadají nebo naopak spojují do souvislejších ploch. Silné proudění může ledovou pokrývku zhustit v jedné oblasti, zatímco jinde odkryje volnou vodní hladinu, která snáze pohlcuje sluneční teplo. Tím se dále urychluje tání v okolí a vzniká zpětná vazba, kdy úbytek ledu vede k dalšímu oteplování vody a následně i k dalšímu úbytku ledu.

Podobně působí i oceánská konvekce. Teplejší a slanější vody z hlubších vrstev se za určitých podmínek mohou dostat blíže k povrchu a přispět k tání ledu zespodu. Naopak v obdobích, kdy převládá stabilnější vrstvení oceánu, se teplo z hlubších vrstev k ledu nedostává tak snadno, což zpomaluje jeho úbytek.

Slanost vody je dalším parametrem, který ovlivňuje, při jaké teplotě voda zamrzá a jak se jednotlivé vrstvy oceánu chovají. Méně slaná voda, která vzniká například táním ledu nebo přítokem sladké vody z řek, má nižší hustotu a může zůstávat blíže povrchu, čímž mění dynamiku zamrzání v dané oblasti.

Kombinace všech těchto krátkodobých vlivů znamená, že množství ledu se může meziročně výrazně lišit, i když dlouhodobý trend směřuje k úbytku. Vědci proto při hodnocení stavu arktického ledu nespoléhají jen na jednotlivá měření, ale sledují víceleté průměry a porovnávají aktuální data s historickými záznamy sahajícími až do konce sedmdesátých let minulého století.

Satelitní pozorování tak zůstává klíčovým nástrojem pro sledování vývoje mořského ledu v Arktidě. Díky nepřetržité řadě dat lze rozlišit mezi běžnými sezónními a krátkodobými výkyvy na jedné straně a dlouhodobým klimatickým trendem na straně druhé. Právě tato dlouhodobá perspektiva umožňuje vědcům potvrdit, že navzdory ročním i meziročním výkyvům rozsah arktického mořského ledu od počátku satelitního měření celkově klesá.