Chytridiomykóza i v roce 2026 zůstává nejničivější nemocí volně žijících živočichů

Chytridiomykóza, houbové onemocnění postihující žáby a další obojživelníky, zůstává i v roce 2026 podle vědců nejničivější nemocí volně žijících zvířat v historii. Patogen, který způsobuje toto onemocnění, se za posledních několik desetiletí rozšířil na všechny kontinenty, kde se obojživelníci přirozeně vyskytují, a stál za dramatickým úbytkem stovek druhů žab po celém světě.

Nemoc napadá kůži obojživelníků, přes kterou tato zvířata dýchají a regulují obsah vody a minerálů v těle. Houba narušuje tyto životně důležité funkce, což u infikovaných jedinců vede k srdečnímu selhání. Právě proto je onemocnění tak smrtící – zasahuje orgán, na kterém obojživelníci existenčně závisí mnohem více než jiní živočichové.

Rozsah škod, které chytridiomykóza způsobila, je podle odborníků bez obdoby. Nejde jen o úbytek jednotlivých populací, ale o celoplošnou pandemii, která zasáhla obojživelníky na několika kontinentech současně. Vědci hovoří o tom, že žádná jiná nemoc v moderní historii nezpůsobila tak rozsáhlé vymírání druhů u jedné skupiny obratlovců. Některé druhy žab zcela vymizely z volné přírody, jiné přežívají jen v izolovaných, chráněných lokalitách nebo v zajetí.

Šíření nemoci usnadnil i mezinárodní obchod se zvířaty a přeprava obojživelníků mezi kontinenty, díky čemuž se patogen dostal i do oblastí, kde se dříve nevyskytoval. Vlhké a chladnější prostředí, které je pro mnoho druhů žab přirozeným domovem, zároveň vytváří ideální podmínky pro šíření houby, což ztěžuje jakoukoliv snahu o zastavení nákazy ve volné přírodě.

Odborníci na ochranu přírody dlouhodobě upozorňují, že dopady chytridiomykózy sahají daleko za samotné obojživelníky. Žáby a další druhy zasažené touto nemocí hrají v ekosystémech klíčovou roli – regulují populace hmyzu a slouží jako potrava pro řadu dalších živočichů. Jejich úbytek tak narušuje potravní řetězce a může mít kaskádovité dopady na celé přírodní systémy.

Navzdory desetiletím výzkumu se vědcům dosud nepodařilo najít účinný způsob, jak nemoc z volné přírody zcela eliminovat. Léčba je možná u jednotlivých zvířat v kontrolovaných podmínkách, plošné řešení pro divoké populace ale chybí. Výzkumníci se proto soustředí na jiné přístupy – snahu identifikovat druhy a populace, které vykazují určitou přirozenou odolnost vůči patogenu, a na programy chovu v zajetí, jejichž cílem je zachovat genetickou diverzitu ohrožených druhů pro případnou budoucí reintrodukci do přírody.

Situace se u jednotlivých druhů liší. Zatímco některé populace byly nemocí zdecimovány takřka okamžitě po jejím příchodu, jiné se zdají být vůči infekci odolnější nebo si postupně vytvářejí určitou míru imunity. Toto zjištění dává vědcům alespoň částečnou naději, že by se v budoucnu mohly některé populace obojživelníků z pandemie zotavit, byť proces by mohl trvat mnoho generací.

Mezinárodní organizace zabývající se ochranou přírody nadále sledují stav populací obojživelníků po celém světě a snaží se koordinovat opatření, která by měla zabránit dalšímu šíření nákazy do dosud nezasažených oblastí. Mezi taková opatření patří přísnější kontrola přepravy živých zvířat, dezinfekční protokoly pro výzkumníky a turisty pohybující se ve vlhkých biotopech i osvěta veřejnosti.

Chytridiomykóza tak zůstává připomínkou toho, jak zranitelné mohou být celé skupiny živočichů vůči nově se šířícím patogenům, a to zejména v době, kdy globální propojenost světa umožňuje rychlé šíření nemocí i mimo jejich původní oblast výskytu. Pro obojživelníky, kteří patří mezi nejohroženější skupiny obratlovců na planetě vůbec, představuje toto onemocnění i nadále jednu z největších hrozeb pro jejich dlouhodobé přežití ve volné přírodě.