Chemické laboratoře testují vytrvalost studentů více než jejich znalosti

Nitheeshan Gunanantham se ve své práci publikované 5. června 2026 zabývá otázkou, která rezonuje napříč chemickými katedrami univerzit: měří hodnocení studentů skutečně jejich odborné znalosti, nebo spíše jejich schopnost fyzicky a psychicky vydržet?

Praktické laboratoře jsou tradičně považovány za základ chemického vzdělávání. Studenti v nich rozvíjejí experimentální dovednosti, učí se pracovat s přístroji a aplikují teoretické poznatky v praxi. Jenže Gunanantham upozorňuje na skutečnost, která bývá přehlížena: struktura těchto laboratoří stále častěji testuje vytrvalost studentů více než jejich skutečné chemické dovednosti.

Konkrétní příklady jsou přitom dobře známé každému, kdo prošel univerzitním chemickým programem. Dlouhé laboratorní bloky trvající několik hodin bez přestávky, časově omezená hodnocení, při nichž musí studenti splnit přesně definované úkoly v krátkém časovém rámci, nebo zpětné zprávy, které jsou odevzdávány bezprostředně po skončení náročného experimentu. Všechny tyto prvky mají jedno společné: zvýhodňují studenty s vysokou tolerancí k tlaku a rychlým zpracováním informací, zatímco ostatní penalizují bez ohledu na hloubku jejich porozumění látce.

Právě rychlost zpracování a tolerance k tlaku jsou podle Gunananthama faktory, které se do hodnocení promítají způsobem, jenž není vždy záměrný, ale o to záludnější. Student, který potřebuje více času na přemýšlení, který pracuje systematičtěji nebo který se hůře vyrovnává s fyzickou zátěží dlouhých stání u laboratorního stolu, dostane horší známku nikoli proto, že by chemii nerozuměl, ale proto, že nesplňuje implicitní požadavky na výdrž. Tento mechanismus zůstává v hodnoticích kritériích většinou nepojmenován, přesto reálně ovlivňuje výsledky.

Gunanantham v této souvislosti cituje myšlenku, která shrnuje celé dilema: Endurance will always be part of the discipline. But it should not eclipse understanding. Vytrvalost je v chemii legitimní součástí práce, nelze ji ze vzdělávání vyloučit. Skutečný výzkum je náročný, dlouhý a vyžaduje odolnost. Problém nastává ve chvíli, kdy se vytrvalost stane primárním měřítkem úspěchu a zastíní schopnost analyticky myslet, navrhovat experimenty nebo interpretovat výsledky.

Celá debata se odehrává v širším kontextu diskuzí o inkluzi a udržení studentů v chemii. Chemické obory na univerzitách dlouhodobě čelí kritice, že jejich studijní programy jsou nastaveny způsobem, který nevědomky vylučuje určité skupiny studentů. Patří sem studenti se zdravotními omezeními, studenti s poruchami učení ovlivňujícími rychlost zpracování, ale i studenti ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí, kteří si nemohou dovolit věnovat veškerý čas a energii výhradně studiu. Pokud hodnoticí systém systematicky zvýhodňuje fyzickou a psychickou odolnost nad porozuměním, pak selektivně odfiltruje právě ty studenty, kteří by jinak mohli v oboru uspět.

Gunananthamův příspěvek si klade za cíl především pojmenovat, co přesně se při hodnocení studentů chemie měří. Jde o otázku, která se zdá být samozřejmá, ale odpověď na ni zdaleka tak jednoduchá není. Hodnoticí kritéria v laboratorních kurzech bývají formulována v termínech dovedností a kompetencí, ve skutečnosti však mohou obsahovat skryté předpoklady