Chemici vyvinuli tetování, které lze přes den skrýt a večer odhalit

Tetování, které lze přes den ukrýt a večer znovu odhalit, zní jako námět na sci-fi povídku. Představa je přitom jednoduchá: ráno si člověk na pohovor schová motiv na předloktí, aby nepůsobil nevhodně, a po práci ho před večírkem opět zviditelní. Právě takový scénář otevírá text věnovaný novému výzkumu chemiků, kteří podle dostupných informací vytvořili mizící tetování. Co dnes zní jako fantazie, může být brzy realitou.

Zatím však jde o velmi stručnou zprávu. Z podkladů vyplývá jen to, že chemici takové tetování vyvinuli a že původní článek má čtenářům vysvětlit vědu, na které funguje. Konkrétní podrobnosti, tedy kdo za výzkumem stojí, na jaké instituci vznikl, jakou technologii využívá nebo jak dlouho by efekt mizení a objevování vydržel, však nejsou známy. Nejsou uvedena ani žádná data, čísla či vyjádření vědců, a proto nelze posoudit, v jakém stadiu vývoje se technologie nachází.

Autor sám zdůrazňuje, že se jedná o věc, která zatím zní téměř nereálně. Formulace, že by se z ní mohla brzy stát běžná realita, je spíše obecným odhadem než potvrzeným výhledem. Nepadá žádný termín, kdy by se podobné tetování mohlo dostat do tetovacích studií, ani informace o tom, zda se vůbec o komerčním využití uvažuje. Rovněž není jasné, zda se výzkum nachází teprve v laboratorní fázi, nebo zda už proběhly testy na lidské kůži.

Samotný nápad ale zapadá do širšího zájmu o tetování, která nejsou neměnná. Tradiční tetování je trvalé: pigment se vpichuje do hlubších vrstev kůže, odkud ho tělo prakticky nedokáže odstranit. Odstranění pak bývá zdlouhavé, nepříjemné a nemusí být úplně úspěšné. Možnost motiv podle potřeby skrýt by tak řešila nejen společenské, ale i pracovní dilemata, s nimiž se lidé s viditelným tetováním občas potýkají. V některých profesích a prostředích se na viditelné tetování stále hledí nevraživě, takže myšlenka reverzibilního motivu je pro řadu lidí lákavá.

Podstatné je ovšem rozlišit, co je ověřené a co zůstává zatím jen příslibem. Ověřit lze pouze to, že chemici tetování s touto vlastností vytvořili a že jeho fungování stojí na konkrétních vědeckých principech, které má původní text přiblížit. Bez dalších údajů nelze říci, zda by se mizení a znovuobjevení dalo spustit například teplem, světlem, chemickou látkou, nebo jiným způsobem. Žádná z těchto možností nebyla v poskytnutých informacích uvedena, a nebylo by proto správné je domýšlet.

Stejně tak chybí informace o bezpečnosti. U jakékoli látky, která se dostává pod kůži, jsou klíčové otázky toxicity, dlouhodobé stability a možných alergických reakcí. Zda a jak byly tyto aspekty u mizících tetování zkoumány, z dostupných údajů nevyplývá. Případné využití by navíc nejspíš vyžadovalo schválení regulačními orgány, což je proces, který obvykle trvá roky.

Závěrem lze říci, že zpráva o mizících tetováních představuje zajímavý, ale zatím jen útržkovitě popsaný vědecký počin. Zbývá počkat na podrobnější zveřejnění výsledků, které objasní, jak přesně technologie funguje a jak daleko je od praktického použití. Dokud se tak nestane, zůstává scénář s ukrytým motivem na pracovním pohovoru a večerním odhalením na večírku hlavně lákavou vizí, kterou chemici učinili o krok reálnější.