Astronom z Utahu zachytil Pelikaní mlhovinu v rekordní 25hodinové expozici

Snímek pořízený 7. září 2026 v Utahu zachycuje Pelikaní mlhovinu, oficiálně označovanou jako IC 5070, v podrobnosti, jakou umožňuje až pětadvacetihodinová expozice. Autorem fotografie je Mark Killion, na jejím zpracování a popisu se dále podíleli Robert Nemiroff, Jerry Bonnell, Cecilia Chirenti a Keighley Rockcliffe, jejichž jména jsou spojena především s astronomickým projektem popularizujícím vesmírné snímky pro širokou veřejnost.

Pelikaní mlhovina patří mezi objekty, které astronomové řadí k aktivním oblastem hvězdotvorby. Jde o rozsáhlý komplex plynu a prachu, v němž se neustále odehrávají procesy vzniku nových hvězd i proměny okolních mračen. Právě tato dynamika dává mlhovině její charakteristický, neustále se měnící vzhled, díky kterému patří mezi oblíbené cíle astrofotografů i profesionálních pozorovatelů.

Na nově pořízeném snímku je dobře patrná takzvaná ionizační fronta, tedy oblast, kde záření mladých a horkých hvězd interaguje s okolním plynem. Tato fronta je na fotografii viditelná v jasně oranžové barvě, a to konkrétně v pravé horní části záběru. Ionizační fronta představuje jednu z nejvýraznějších a nejfotogeničtějších částí celé mlhoviny, protože ukazuje, jak intenzivní záření hvězd doslova „prosvětluje“ a formuje okolní hmotu.

Nedílnou součástí celkového obrazu je i temná mlhovina LDN 935, která se v zorném poli nachází v těsné blízkosti Pelikaní mlhoviny. Tmavé mlhoviny jsou tvořeny hustými oblaky prachu, jež pohlcují světlo hvězd za nimi, a proto se na snímcích jeví jako tmavé pruhy či skvrny kontrastující s jasně zářícím plynem v okolí. Právě spojení jasné, ionizovaného plynu prosvětlené oblasti s temnými prachovými strukturami dodává celé scéně charakteristický vzhled, díky kterému mlhovina získala své lidové jméno – silueta připomíná hlavu a zobák pelikána.

Odborníci upozorňují, že podoba, kterou má Pelikaní mlhovina dnes, není trvalá. Vzhledem k tomu, že se jedná o oblast plnou aktivních procesů – vznikají zde nové hvězdy, jejichž záření a hvězdný vítr postupně přetvářejí okolní plyn a prach – lze očekávat, že v horizontu milionů let bude mlhovina vypadat zcela jinak. Struktury, které dnes vidíme jako ionizační fronty nebo tmavé prachové pruhy, se budou postupně rozpadat, přesouvat nebo mizet, zatímco jinde mohou vznikat struktury nové. Tento neustálý vývoj je typický pro všechny podobné oblasti hvězdotvorby v naší Galaxii.

Snímek z Utahu tak nejenže zachycuje aktuální vzhled mlhoviny s vysokou mírou detailu díky dlouhé expoziční době, ale slouží zároveň jako připomínka toho, že vesmírné objekty, které pozorujeme, procházejí neustálou proměnou. Díky dlouhé expozici bylo možné zachytit i slabší a jemnější struktury plynu, které by při kratším pozorování zůstaly skryté. Právě tato technika umožňuje astrofotografům odhalit detaily, jež jsou pouhým okem nebo běžným dalekohledem nezachytitelné.

Pelikaní mlhovina se nachází v souhvězdí Labutě a je součástí rozsáhlejšího komplexu, který zahrnuje i známější Severoamerickou mlhovinu. Oba objekty jsou od sebe odděleny právě temnými prachovými pásy, mezi něž patří i zmíněná LDN 935. Astronomové tyto oblasti pravidelně sledují, protože nabízejí cenné informace o tom, jak probíhá vznik hvězd a jak se vyvíjejí molekulární mračna v podmínkách, které lze jen obtížně napodobit v laboratoři.

Nový snímek z počátku září 2026 tak přidává další kousek do mozaiky dlouhodobého pozorování tohoto regionu a potvrzuje, že i objekty vzdálené tisíce světelných let od Země lze díky moderní technice a trpělivosti astrofotografů zachytit s pozoruhodnou přesností a detailem.