Archeologové po deseti letech vyřešili záhadu 8 000 žabích kostí v římském příkopu

Archeologové, kteří před deseti lety narazili na neobvyklý nález z římské doby, dostali konečně odpověď na otázku, jak se v jediném příkopu ocitlo zhruba 8 000 kostí žab. Vědci z Bournemouth University a z organizace Museum of London Archaeology (MOLA) nyní oznámili, že se jim podařilo identifikovat „viníky“, tedy původce tohoto neobvyklého nahromadění.

Nález patřil od počátku k těm, které archeology nutí zbystřit pozornost. Žabí kosti se v archeologických lokalitách objevují jen zřídka, protože jsou drobné, křehké a snadno podléhají rozkladu. Když se jich v jednom příkopu najde několik tisíc, jde o situaci, kterou je třeba vysvětlit. Odborníci proto nález označovali jako „hřbitov žab“ z římského období a po celé desetiletí zůstávalo nejasné, jak k takovému nahromadění došlo.

Otázka, kterou si vědci kladli, se týkala několika možných scénářů. Kosti mohly pocházet z přirozeného úhynu zvířat, například při hromadném úmrtí v příkopu, v němž se hromadila voda. Jinou možností bylo, že za nimi stojí lidská činnost, ať už stravovací, nebo rituální. Třetí variantou byl predátor, který kořist nosil na jedno místo a zbytky po ní zanechával. Právě tato hádanka čekala na rozřešení celých deset let.

Výzkumný tým z Bournemouth University a MOLA se nálezem zabýval podrobně a oznámil, že se mu podařilo identifikovat původce nahromadění kostí. Z dostupných informací vyplývá, že identifikace původců je výsledkem pečlivé analýzy zachovaných pozůstatků a okolností, za jakých byly v příkopu uloženy. Právě takový přístup je u drobných zvířecích kostí zásadní, neboť stopy po zpracování, po trávení či po jiném zásahu mohou prozradit, jakým způsobem se kosti na lokalitě ocitly.

Příkop, v němž byly žabí kosti uloženy, se nacházel na lokalitě z římské doby. Takové příkopy sloužily nejčastěji k odvodnění nebo k vymezení pozemků a postupem času se zaplňovaly sedimenty i organickým odpadem. Právě díky tomu se v nich uchovávají drobné pozůstatky, které by jinde zanikly. Pro archeology a archeozoology jsou tyto výplně cenným zdrojem informací nejen o tom, co se na místě dělo, ale i o tehdejším prostředí, o vlhkých biotopech a o druzích zvířat, která v nich žila.

Význam objevu přesahuje samotnou zvědavost, kdo žáby „uložil“. Podobné nálezy pomáhají rekonstruovat, jak vypadala krajina v římské době a jak s ní lidé nakládali. Drobná obojživelníci a jejich kosti dokážou vypovědět o vlhkosti prostředí, o místních ekosystémech i o vztahu člověka a přírody. Zároveň ukazují, že i zdánlivě nenápadné nálezy mohou po letech přinést zajímavé poznatky, pokud se k nim badatelé vracejí s novými metodami a zkušenostmi.

Případ také ilustruje, jak dlouho může trvat, než se archeologická záhada podaří uzavřít. Mezi samotným odkrytím kostí a jejich vyhodnocením uplynulo celých deset let, během nichž materiál čekal na podrobné zpracování. Takové zpoždění není v oboru výjimečné. Terénní výzkum často přináší větší množství nálezů, než lze okamžitě analyzovat, a specializované rozbory drobných zvířecích pozůstatků vyžadují čas, odborníky i vhodné vybavení.

Spolupráce univerzitního pracoviště s archeologickou organizací, jakou je MOLA, patří k běžným způsobům, jak se komplikované nálezy zpracovávají. Zatímco terénní archeologové zajišťují dokumentaci a záchranu materiálu, akademici k němu přinášejí specializované znalosti a laboratorní zázemí. V tomto případě tak společné úsilí vedlo k tomu, že se po deseti letech podařilo „viníky“ žabího hřbitova konečně pojmenovat.