Agentní AI v roce 2026 mění firemní bezpečnost, rizika hrozí i zevnitř systémů

Agentní umělá inteligence se v roce 2026 stává standardní součástí firemního prostředí – od automatizace zákaznické podpory přes správu interních procesů až po analýzu dat a rozhodování s minimálním lidským dohledem. Zatímco ještě před pár lety šlo především o experimentální nasazení, dnes agentní systémy běžně jednají jménem organizací, přistupují k citlivým datům, komunikují s externími systémy a v řadě případů provádějí i finanční nebo provozní úkony bez přímé kontroly člověka. Právě tato míra autonomie podle bezpečnostních expertů přináší zásadně nový typ rizika, který se liší od problémů spojených s klasickým softwarem nebo dřívějšími generativními nástroji.

Hlavním problémem není podle odborníků primárně hrozba útočníků zvenčí, ale samotná podstata fungování agentní AI uvnitř organizací. Systémy, které mají schopnost samostatně plánovat kroky, volat další nástroje a rozhodovat se na základě neúplných nebo nesprávně interpretovaných dat, mohou způsobit škodu i bez jakéhokoli vnějšího zásahu. Chyba v nastavení, nejasně definovaný cíl úkolu nebo neočekávaná interakce mezi několika agenty mohou vést k tomu, že systém provede akci, kterou nikdo nezamýšlel – například odešle citlivá data nesprávnému příjemci, provede neautorizovanou transakci nebo změní nastavení jiného systému způsobem, který naruší provoz.

Tradiční bezpečnostní modely přitom byly navrženy tak, aby chránily organizace především před vnějšími útočníky – tedy před někým, kdo se snaží systém napadnout, obejít ochranu nebo získat neoprávněný přístup. Agentní AI ale tento rámec podle bezpečnostních expertů posouvá jinam. Riziko nevzniká jen tím, že by někdo systém zneužil zvenčí, ale tím, že samotný agent jedná v rámci svých oprávnění způsobem, který má nezamýšlené a potenciálně škodlivé důsledky. Jinými slovy, hrozba může vycházet přímo z legitimního fungování nástroje, nikoli z jeho napadení.

Z tohoto důvodu odborníci doporučují, aby organizace přeformulovaly způsob, jakým o bezpečnosti přemýšlejí. Namísto otázky, kdo by mohl systém napadnout a jak se před tím bránit, by se firmy měly ptát, co všechno může agentní systém v rámci svých pravomocí udělat a jaké scénáře mohou nastat, pokud se rozhodne nebo zareaguje jinak, než se očekávalo. To znamená posunout pozornost od detekce útočníků k pochopení a omezení možného jednání samotné AI.

To v praxi vyžaduje nové přístupy k řízení přístupových práv, testování a dohledu. Organizace by měly přesně definovat, k jakým datům a systémům má agent přístup, jaké akce může provádět bez schválení člověka a jaké kroky vyžadují dodatečnou kontrolu. Důležitá je také schopnost sledovat a zpětně rekonstruovat rozhodnutí, která agent učinil – tedy mít přehled o tom, proč a na základě jakých dat k dané akci došlo. Bez takové transparentnosti je podle expertů obtížné odhalit chybu dříve, než způsobí reálnou škodu.

Zvláštní pozornost si zasluhují situace, kdy spolu interaguje více agentních systémů najednou, ať už v rámci jedné organizace nebo mezi různými firmami. V takových případech se riziko znásobuje, protože chyba nebo nesprávná interpretace jednoho agenta se může přenést na další systémy a vyvolat řetězovou reakci, kterou je obtížné předvídat i zpětně analyzovat.

Bezpečnostní experti proto doporučují, aby firmy zavedení