Velcí psi stárnou na molekulární úrovni rychleji než malá plemena, zjistila studie

Velcí psi stárnou na molekulární úrovni rychleji než jejich malí příbuzní, ukazuje nová studie zveřejněná 8. října 2026 v časopise Science. Výzkumníci se tím pokusili vysvětlit dávno pozorovaný, ale záhadný jev: proč velká plemena jako doga nebo mastif obvykle žijí méně než deset let, zatímco malé čivavy se mohou dožít dvojnásobku tohoto věku. U většiny druhů savců přitom platí opak – větší zvířata žijí obecně déle než menší.

Tým vědců sledoval proces stárnutí pomocí epigenetiky, tedy chemických značek na DNA, které neovlivňují samotnou genetickou informaci, ale určují, jak se geny zapínají a vypínají. Konkrétně se zaměřili na methylaci DNA, chemický proces, který funguje jako jakýsi vypínač genové aktivity a mění se s věkem předvídatelným způsobem. Právě tyto změny umožňují vědcům sestavovat takzvané epigenetické hodiny, které dokážou odhadnout biologický věk organismu přesněji než pouhý počet let od narození.

Do výzkumu bylo zapojeno 894 psů z dlouhodobého projektu Dog Aging na Univerzitě ve Washingtonu, který sleduje stárnutí u desetitisíců psů různých plemen a velikostí po celé Spojené státy. Díky rozsáhlému vzorku s rozmanitým zastoupením velikostí těla mohli vědci porovnat tempo epigenetických změn napříč plemeny s velmi odlišnou tělesnou hmotností.

Výsledky ukázaly, že u větších psů dochází k výraznějším změnám v methylaci DNA v přepočtu na rok života než u psů malých. Jedním z klíčových nálezů byla ztráta methylových skupin na takzvaných transponovatelných elementech, úsecích DNA, které se dokážou v genomu přemisťovat a kopírovat – odborně se jim někdy přezdívá „skákající geny“. Tyto elementy tvoří významnou část genomu savců, včetně psů a lidí, a za normálních okolností jsou methylací drženy v klidu, aby nenarušovaly fungování ostatních genů.

Když dochází ke ztrátě methylace, tyto elementy se mohou aktivovat a začít se v genomu pohybovat nebo kopírovat. Tento proces může poškodit jiné, funkčně důležité geny a vyvolat zánětlivou reakci v organismu. Chronický zánět je přitom dlouhodobě spojován s řadou nemocí souvisejících se stárnutím, včetně srdečních onemocnění, nádorů nebo neurodegenerativních poruch. Vědci se domnívají, že právě tento mechanismus může částečně vysvětlovat, proč velká plemena psů stárnou rychleji a mají kratší očekávanou délku života.

„Velcí psi stárli o něco rychleji za rok života než malí psi,“ uvedl k výsledkům studie Noah Snyder-Mackler, jeden z autorů výzkumu. Podle vědců jde o první přímý důkaz, že rozdíly v délce života mezi velkými a malými psími plemeny lze pozorovat přímo na úrovni epigenetických změn, nikoli pouze na základě statistik o průměrném dožití.

Projekt Dog Aging na Univerzitě ve Washingtonu dlouhodobě patří mezi největší iniciativy svého druhu zaměřené na studium stárnutí u psů. Vzhledem k tomu, že psi sdílejí se svými majiteli životní prostředí a jsou intenzivně sledováni veterinární medicínou, představují pro vědce cenný model i pro pochopení procesů stárnutí u lidí. Rozdíly ve velikosti těla a délce života mezi plemeny přitom nabízejí jedinečnou příležitost zkoumat, jaké biologické mechanismy stárnutí urychlují nebo naopak zpomalují.

Autoři studie zdůrazňují, že jde o jeden z dílčích mechanismů a že proces stárnutí je komplexní a ovlivněný mnoha faktory, včetně genetiky, prostředí a životního stylu. Přesto nález spojující ztrátu methylace na transponovatelných elementech s rychlejším tempem epigenetického stárnutí u velkých plemen představuje podle vědců důležitý krok k pochopení toho, proč velikost těla u psů funguje jako obrácený ukazatel délky života ve srovnání s většinou ostatních savců. Výsledky by mohly v budoucnu přispět i k výzkumu stárnutí u lidí a k hledání způsobů, jak zpomalit biologické procesy spojené s vyšším věkem.