Vědec z Berkeley zkoumá genom netopýrů, klíč k pochopení dlouhověkosti savců

Vědec Juan Manuel Vazquez se od roku 2020 věnuje výzkumu genomu netopýrů, kteří patří mezi savce s neobvykle dlouhou délkou života vzhledem ke své velikosti. Vazquez působí na Univerzitě v Berkeley na západě USA, kde v rámci svého výzkumu shromažďuje vzorky tkání a DNA těchto zvířat s cílem podrobit je genetickému sekvenování.

Netopýři představují pro biology dlouhodobě zajímavý předmět studia právě proto, že jejich délka života neodpovídá běžným biologickým očekáváním. U savců obecně platí, že větší druhy žijí déle než menší – souvisí to s pomalejším metabolismem, nižší tepovou frekvencí a menším počtem přirozených predátorů. Netopýři toto pravidlo výrazně narušují. Přestože jde o drobné živočichy, některé druhy se dožívají desítek let, což je v poměru k jejich tělesné hmotnosti výjimečné. Právě tento rozpor mezi velikostí a délkou života dělá z netopýrů atraktivní model pro genetický výzkum stárnutí.

Vazquez se snaží pochopit, jaké genetické mechanismy stojí za touto dlouhověkostí a zda by poznatky získané studiem netopýřího genomu mohly přispět k obecnějšímu porozumění procesu stárnutí u savců, včetně člověka. Sběr vzorků tkání a DNA je pro tento typ výzkumu klíčovým krokem, protože umožňuje následné sekvenování genomu a porovnávání genetických sekvencí mezi jednotlivými druhy netopýrů i mezi netopýry a jinými savci.

Než se Vazquez věnoval výzkumu na Univerzitě v Berkeley, studoval na Univerzitě v Chicagu. Jeho akademická dráha tak spojuje dvě významné americké vzdělávací instituce, přičemž právě přechod na Berkeley mu umožnil zaměřit se konkrétně na problematiku genomiky dlouhověkých savců.

Výzkum genetických základů dlouhověkosti u netopýrů má potenciální přesah i mimo čistě akademickou sféru. Pokud se podaří identifikovat konkrétní geny nebo genetické varianty spojené s pomalejším stárnutím, mohlo by to v budoucnu přispět k lepšímu pochopení mechanismů, které ovlivňují stárnutí i u jiných druhů. Netopýři jsou v tomto ohledu považováni za jeden z nejzajímavějších přirozených modelů, protože jejich dlouhověkost není výsledkem laboratorních zásahů, ale přirozené evoluce.

Sběr vzorků v terénu i jejich následné zpracování v laboratoři představují dlouhodobý proces, který vyžaduje spolupráci s dalšími odborníky na netopýry, ekology a genetiky. Cílem je vytvořit dostatečně rozsáhlou databázi genetických dat, která by umožnila srovnávací analýzu mezi různými druhy netopýrů žijícími v odlišných podmínkách a s různou délkou života.

Výzkum na Univerzitě v Berkeley tak navazuje na širší trend v evoluční biologii a genomice, kdy vědci hledají odpovědi na otázky stárnutí prostřednictvím studia druhů, které z běžných biologických pravidel vybočují. Netopýři v tomto ohledu nabízejí unikátní příležitost, protože kombinují malou tělesnou velikost s výjimečně dlouhým životem, což je kombinace u savců vzácná.

Vazquezova práce je součástí dlouhodobého úsilí pochopit, proč některé druhy stárnou pomaleji než jiné, a zda lze tyto poznatky nějakým způsobem uplatnit i při studiu lidského stárnutí. Ačkoli praktické využití takového výzkumu je zatím spíše otázkou budoucnosti, základní genetická data, která Vazquez a jeho tým shromažďují, představují důležitý stavební kámen pro další studie v oboru evoluční genomiky a biologie stárnutí.