Vědci navrhují způsob, jak ověřit zákaz jaderných zbraní ve vesmíru z roku 1967

Šedesát let po podpisu Smlouvy o vnějším prostoru zůstává jedna z jejích klíčových podmínek prakticky nevymahatelná. Dohoda, kterou v roce 1967 uzavřely Spojené státy a Sovětský svaz, měla zabránit umisťování jaderných zbraní na oběžnou dráhu Země a zastavit tak potenciální závody ve zbrojení ve vesmíru. Podle článku IV smlouvy se signatářské státy zavázaly, že na oběžnou dráhu neumístí žádné objekty nesoucí jaderné zbraně ani jiné zbraně hromadného ničení. Problém je, že smlouva neobsahuje žádný spolehlivý mechanismus, jak její dodržování ověřit.

Jak upozorňuje novinářka Sharmila Kuthunur ve svém článku z 7. září, právě tato mezera představuje reálné bezpečnostní riziko. Bez funkčního způsobu kontroly nelze s jistotou vyloučit, že by některá z kosmických mocností mohla na oběžné dráze tajně umístit jaderné zařízení, aniž by to ostatní státy dokázaly odhalit dřív, než by bylo pozdě.

Řešení nabízí fyzik Areg Danagoulian z Massachusetts Institute of Technology, který navrhl konkrétní technickou metodu detekce. Jeho koncept počítá se satelitním senzorem schopným zachytit stopy jaderného materiálu na jiných kosmických tělesech obíhajících Zemi. Podle Danagoulianových výpočtů by takový detektor dokázal identifikovat neutrony unikající z potenciální jaderné hlavice ze vzdálenosti přibližně čtyř kilometrů, a to po přibližně týdnu nepřetržitého pozorování. Jde o první konkrétně popsaný technický návrh, jak by se dal zákaz z roku 1967 reálně vynucovat, nikoli jen deklarovat.

Význam takového nástroje podtrhuje i fakt, jak katastrofální by mohly být důsledky jaderného výbuchu ve vesmíru. Podle odhadů zmíněných v článku by exploze mohla poškodit či zcela vyřadit tisíce satelitů, na nichž dnes závisí telekomunikace, navigace, meteorologická pozorování i vojenské systémy po celém světě. Vzhledem k tomu, jak hustě je oběžná dráha Země dnes obsazená družicemi, by škody dalece přesáhly cokoliv, s čím se počítalo v době vzniku smlouvy.

Historickým příkladem, který ukazuje, jak devastující efekty jaderná detonace ve vesmíru může mít, je americký test Starfish Prime. Devátého července 1962 Spojené státy odpálily jadernou hlavici o síle 1,45 megatuny ve výšce přibližně 400 kilometrů nad Tichým oceánem. Výbuch tehdy poškodil několik družic na oběžné dráze a vytvořil umělý radiační pás, který ohrožoval kosmické mise ještě měsíce poté. Test se odehrál ještě před podpisem Smlouvy o vnějším prostoru a stal se jedním z argumentů, proč mezinárodní společenství nakonec přistoupilo k zákazu jaderných zbraní ve vesmíru.

Od roku 1967 do současnosti se sice žádný podobný test veřejně neopakoval, avšak absence ověřovacího mechanismu znamená, že spolehnutí na dodržování smlouvy zůstává do značné míry otázkou důvěry mezi státy. V době rostoucího počtu aktérů ve vesmíru, včetně soukromých společností a nových vesmírných mocností, se otázka vymahatelnosti stává stále naléhavější.

Danagoulianův návrh detekčního senzoru by mohl tuto situaci změnit tím, že by poskytl objektivní, technicky podložený způsob monitorování, který by nezávisel na politických prohlášeních jednotlivých zemí. Pokud by se taková technologie skutečně zavedla do praxe, mohla by výrazně posílit důvěryhodnost smlouvy a snížit riziko, že by kterýkoliv stát mohl tajně porušit zákaz bez rizika odhalení.

Otázka, zda a kdy by se podobný satelitní senzor mohl reálně dostat na oběžnou dráhu, zůstává otevřená. Návrh Danagoulianova týmu z MIT nicméně představuje důležitý krok k tomu, aby šedesát let starý zákaz jaderných zbraní ve vesmíru přestal být jen symbolickým gestem a stal se skutečně vymahatelným pravidlem v éře, kdy je vesmír pro fungování moderní civilizace klíčovější než kdy dřív.