V jantaru starém 99 milionů let objevili vědci odhozený ocas pravěké ještěrky

Kus jantaru starý 99 milionů let zachytil okamžik, který se v přírodě odehrává donekonečna – ještěrka, snažící se uniknout predátorovi, odhodila vlastní ocas. Nález pochází z lokality Hukawng ve státě Kačjin na severu Myanmaru a nyní je uložen ve Steinhardtově muzeu přírodní historie při Telavivské univerzitě. Vzorek byl legálně získán v roce 2022 prostřednictvím komerčních kanálů a stal se předmětem studie, kterou v časopise Palaeontologia Electronica publikoval Dolev Fabrikant se svými kolegy.

Jantar, vznikající ztuhnutím pryskyřice jehličnatých stromů, patří k nejcennějším zdrojům informací o životě v druhohorách. Dokáže uchovat i velmi křehké a pomíjivé detaily, které by se v klasických sedimentárních horninách nikdy nedochovaly. Právě to je případ zkoumaného ocasu – jde o přímý doklad takzvané autotomie, tedy schopnosti ještěrky úmyslně odhodit část těla jako obrannou reakci na útok predátora.

Vědci pomocí rentgenové mikropočítačové tomografie prozkoumali vnitřní strukturu ocasu a zjistili, že patřil příbuznému dnešních varanů nebo ještěrek z čeledi scinkovitých či příbuzných skupin blízkých dnešním ještěrkám druhu Lacertidae. Přesné taxonomické zařazení zůstává kvůli neúplnosti nálezu nejisté, nicméně anatomické znaky jasně ukazují na schopnost odhazování ocasu jako obranného mechanismu, který je dobře známý u mnoha dnešních druhů ještěrů.

Autoři studie navrhují dva možné scénáře, jak k zachycení ocasu v pryskyřici došlo. V prvním případě mohla ještěrka ocas odhodit při útěku před predátorem a pryskyřice jej zachytila krátce poté, co spadl na zem nebo kůru stromu. Druhou možností je, že k autotomii došlo přímo během zápasu s útočníkem, který se odehrával v bezprostřední blízkosti lepkavé pryskyřice nebo přímo na ní. V obou případech jde o vzácný doklad chování, které se za normálních okolností ve fosilním záznamu prakticky nezachovává – zkameněliny obvykle ukazují pouze anatomickou stavbu, nikoliv konkrétní okamžik dynamické interakce mezi predátorem a kořistí.

Schopnost odhodit ocas patří mezi nejrozšířenější a nejúčinnější obranné strategie dnešních ještěrů. Odpojený ocas se po oddělení od těla ještě po jistou dobu kroutí a svíjí, čímž odvádí pozornost predátora, zatímco samotné zvíře má šanci uniknout. Ztráta ocasu sice ještěrku energeticky i funkčně oslabuje, dlouhodobě je ale takový kompromis evolučně výhodný, protože zvyšuje šanci na přežití v okamžiku bezprostředního ohrožení.

Podle autorů studie nový nález naznačuje, že schopnost kaudální autotomie se vyvinula už velmi brzy v evoluční historii šupinatých plazů, tedy skupiny zahrnující dnešní ještěry a hady. Vznik této obranné strategie by tak mohl sahat až k samotnému kořeni fylogeneze squamátů, což by znamenalo, že jde o mnohem starší a fundamentálnější evoluční adaptaci, než se dosud na základě nepřímých důkazů předpokládalo.

Nález z myanmarského jantaru tak získává význam, který přesahuje pouhý popis jednoho fosilního exempláře. Poskytuje totiž vzácný takzvaný behaviorální kalibrační bod – tedy konkrétní, časově datovaný doklad existence určitého chování –, který výzkumníkům umožňuje přesněji zasadit vývoj protipredačních strategií do evolučního časového rámce. Zatímco morfologické znaky umožňující autotomii lze u fosilií v omezené míře odvodit ze stavby obratlů, přímý důkaz samotného aktu odhození ocasu je mimořádně vzácný.

Myanmarský jantar z období křídy je dlouhodobě ceněným zdrojem paleontologických nálezů, mimo jiné díky výjimečnému zachování hmyzu, drobných obratlovců i rostlinného materiálu starého desítky milionů let. Obchod s těmito vzorky je však dlouhodobě provázen etickými a politickými otázkami souvisejícími se situací v regionu jejich původu, a proto vědecké instituce v posledních letech kladou důraz na doložitelný a legální způsob nabytí zkoumaných exemplářů.