Studie z UC San Diego: zkušenost s nemocí mění chování i u zvířat

Na počátku pandemie covidu-19 si mnozí z nás vybavují zvláštní rituály. Nákupy se po návratu domů otíraly dezinfekčním prostředkem a v obchodech i v lékárnách chyběla především dezinfekce na ruce. Kvůli nedostatku spolehlivých informací o tom, jak se virus šíří, se lidé stali opatrnějšími vůči zárodkům, které by mohly pocházet od jiných lidí. Právě tato proměna chování, vyvolaná zkušeností s nemocí, se nyní dostala do centra pozornosti vědců.

Podle studie z University of California San Diego přitom nemusíme být jediným druhem, který po setkání s infekcí mění své jednání. Nová práce naznačuje, že zkušenost s nemocí může ovlivňovat chování i u dalších tvorů, nikoli pouze u člověka. Výzkum tak otevírá úvahu o tom, že obezřetnost vůči nákaze nemusí být výsadou lidské společnosti, kterou formovala pandemie, ale mnohem obecnějším mechanismem.

Článek, z něhož vycházíme, nepředkládá konkrétní čísla ani jména výzkumníků a neuvádí ani data, kdy studie probíhala. Zůstává tedy u obecnějšího poselství: přístup ke zdraví a k riziku nákazy se podle všeho může měnit na základě toho, co jedinec o nemoci zažije nebo se o ní dozví. U lidí byl tento posun v prvních měsících pandemie dobře viditelný právě v domácnostech, kde se z běžné hygieny stal důsledně dodržovaný a někdy až přehnaný postup.

Opatrnost, kterou lidé v té době projevovali, vycházela do značné míry z nejistoty. Nikdo přesně nevěděl, zda se virus přenáší dotykem povrchů, vzduchem, nebo oběma způsoby, a proto se řada lidí raději chránila všemi dostupnými prostředky. Dezinfikování potravin či balíků se později ukázalo jako méně podstatné, než se zprvu zdálo, ale samotný fakt, že lidé začali věnovat zárodkům od druhých mnohem větší pozornost než dříve, zůstává zajímavým příkladem toho, jak rychle se chování dokáže přizpůsobit hrozbě.

Právě tuto schopnost přizpůsobit se po zkušenosti s nemocí chtějí podle všeho vědci z kalifornské univerzity zasadit do širšího kontextu. Pokud podobné změny chování pozorujeme i mimo lidský svět, může to znamenat, že reakce na riziko infekce patří k hlubším a starším vzorcům, než jsme dosud předpokládali. Zda jde o instinkt, naučené chování, nebo kombinaci obojího, z dostupných informací nevyplývá.

Studie je zajímavá i tím, že nahlíží na pandemii z jiného úhlu. Zatímco běžná debata se točila kolem očkování, roušek a odstupů, tento výzkum se ptá, co naše reakce vypovídají o biologii a chování obecně. Připomíná, že obrana před nákazou není jen otázkou lékařských opatření, ale i každodenních rozhodnutí, která činíme často téměř bez přemýšlení. Člověk se vyhýbá lidem, kteří kašlou, myje si ruce nebo zvažuje, kam půjde, a podobné strategie se mohou objevovat i jinde v přírodě.

Dostupné informace o studii jsou však stručné a je třeba je číst s odstupem. Bez konkrétních údajů o metodice, o tom, jaké druhy byly zkoumány, a o rozsahu pozorování nelze hodnotit, jak silné jsou závěry autorů. Zpráva proto spíše upozorňuje na směr, kterým se výzkum ubírá, než aby přinášela definitivní odpovědi. Podstatné je, že zkušenost s nemocí může zanechat trvalou stopu v chování, a to nejen u nás.

Pro čtenáře, kteří si jarní měsíce roku 2020 pamatují, má tato úvaha osobní rozměr. Ruce rozpukané od dezinfekce, fronty před obchody a obavy z každého doteku se dnes zdají vzdálené, ale právě tehdy se ukázalo, jak výrazně dokáže hrozba nemoci proměnit běžný život. Že podobné proměny nemusí být výlučně lidskou záležitostí, dodává pandemické zkušenosti nový a trochu nečekaný rozměr.