Studie: šimpanzí vokální dialekty se formují postupně během dětství a dospívání

Nová studie ukazuje, že šimpanzí „dialekty“ se nevyvíjejí od narození, ale formují se postupně v průběhu dětství a dospívání. Výzkum publikovaný 4. září 2026 v časopise PLoS ONE vedla Kassandra Giragosian z Queen Mary University of London a přinesl důkazy o tom, že vokální projev šimpanzů je mnohem flexibilnější a více ovlivněný prostředím, než se dosud předpokládalo.

Vědci se zaměřili na dvě odlišné populace východních šimpanzů (Pan troglodytes schweinfurthii) žijících v odlišných podmínkách. První skupina pocházela z Chimfunshi Wildlife Orphanage v Zambii, druhá z Gombe National Park v Tanzanii, kde probíhá jedno z nejdéle trvajících studií chování divokých šimpanzů na světě. Tým analyzoval širokou škálu zvuků, které zvířata běžně používají ke komunikaci – gruntání, vzdechy i zvuky podobné smíchu, jimiž šimpanzi vyjadřují například hravost či uvolnění.

Výzkumníci porovnávali, jak se akustické charakteristiky těchto zvuků liší mezi oběma populacemi a jak se tyto rozdíly mění s věkem jedinců. Výsledky ukázaly jasný trend: vokální odlišnosti mezi populacemi se s přibývajícím věkem zvířat prohlubují. Zatímco některé specifické rysy hlasového projevu byly patrné už u mláďat, jiné se objevily až v období dospívání, tedy v době, kdy mladí šimpanzi tráví více času mimo bezprostřední péči matky a intenzivněji se zapojují do širších sociálních vztahů ve skupině.

„Naše zjištění ukazují, že šimpanzí vokalizace nejsou jednoduše fixní od narození, ale pokračují ve vývoji, jak mladá zvířata interagují se svým sociálním a ekologickým prostředím,“ uvedla Giragosian. Podle autorky studie tato dynamika naznačuje, že na podobu zvukového projevu šimpanzů má vliv nejen genetika, ale i učení a napodobování v rámci sociální skupiny.

Zjištění tak zpochybňují dřívější představu, že vokální repertoár šimpanzů je z velké části vrozený a neměnný. Místo toho se ukazuje, že podobně jako u lidí, kde se dialekty a řečové návyky formují postupně v závislosti na prostředí a sociálním okolí, i u šimpanzů dochází k jakémusi „doladění“ komunikace během dospívání. Sociální interakce a specifické podmínky prostředí, v němž zvířata vyrůstají, tak podle autorů výzkumu hrají klíčovou roli v tom, jak se vyvíjí jejich hlasový projev.

Skutečnost, že obě sledované populace žijí ve velmi odlišných podmínkách – jedna v chráněném útulku v Zambii, druhá ve volné přírodě tanzanského národního parku Gombe – umožnila vědcům lépe oddělit vliv prostředí od čistě genetických faktorů. Rozdílné sociální uspořádání skupin, dostupnost potravy i míra kontaktu s lidmi mohly podle výzkumníků přispět k tomu, že se vokální projevy obou populací postupně vyvíjely odlišným směrem.

Studie tak zapadá do širšího vědeckého trendu, který se v posledních letech snaží prokázat, že komunikace u lidoopů je flexibilnější a kulturně ovlivněnější, než se dříve myslelo. Podobné poznatky by mohly mít význam i pro pochopení evoluce lidské řeči, protože naznačují, že schopnost přizpůsobovat zvukový projev sociálnímu kontextu nemusí být výhradně lidskou vlastností, ale mohla se vyvinout už u společných předků lidí a lidoopů.

Autoři studie zároveň upozorňují, že další výzkum bude potřebný k tomu, aby se zjistilo, do jaké míry jsou pozorované rozdíly výsledkem přímého napodobování vokálních vzorců mezi jedinci ve skupině a do jaké míry jde o reakci na odlišné environmentální podmínky, jako je hustota vegetace či vzdálenosti mezi jednotlivými členy skupiny, které mohou ovlivňovat i samotnou akustiku zvuků. Přesto podle vědců studie přináší silný důkaz, že vokální vývoj šimpanzů je dlouhodobý proces, který pokračuje i po dosažení dospělosti, a že mladí jedinci si své hlasové charakteristiky postupně „vytvářejí“ v interakci s okolím – podobně jako to dělají lidé při osvojování jazyka a regionálních nářečí.