Studie odhaluje, proč se proso stalo klíčovou plodinou doby bronzové ve střední Evropě

Nová studie publikovaná v časopise Science Advances přináší nové poznatky o tom, jak a proč se v době bronzové ve střední Evropě rozšířilo proso, plodina, která do té doby v regionu hrála jen okrajovou roli. Podle autorů výzkumu šlo o jednu z klíčových zemědělských inovací té doby, jejíž přijetí souviselo s potřebou pravěkých komunit vyrovnat se s proměnlivými klimatickými i společenskými podmínkami.

Proso, známé také pod anglickým označením broomcorn millet, mělo pro tehdejší zemědělce několik zásadních výhod. Jde o plodinu s velmi rychlým růstovým cyklem a výraznou odolností vůči nepříznivým klimatickým podmínkám, což ji odlišovalo od dříve pěstovaných obilovin, jako byla pšenice nebo ječmen. Zatímco tyto tradiční plodiny vyžadovaly delší vegetační období a byly citlivější na výkyvy počasí, proso dokázalo dozrát v podstatně kratším čase a lépe snášelo sucho i nestabilní srážky.

Podle autorů studie právě tato kombinace vlastností umožnila pravěkým zemědělským společnostem reagovat na měnící se podmínky, se kterými se v době bronzové ve střední Evropě potýkaly. Klimatické výkyvy mohly ohrožovat úrodu tradičních plodin, a proso tak fungovalo jako určitá pojistka proti neúrodě. Díky krátkému vegetačnímu období navíc bylo možné jej zasít i v situacích, kdy zemědělci museli operativně reagovat na nepříznivý vývoj počasí nebo na ztrátu jiné úrody.

Výzkumníci se v rámci studie zaměřili nejen na klimatické, ale i na sociální faktory, které mohly stát za rozšířením prosa. Doba bronzová byla obdobím výrazných proměn ve struktuře tehdejších komunit, mimo jiné v souvislosti s rozvojem obchodních sítí, proměnou sídelních vzorců a rostoucí sociální komplexitou. Přijetí nové plodiny podle autorů nebylo pouze reakcí na přírodní podmínky, ale zapadalo i do širšího kontextu adaptace na měnící se společenské potřeby, včetně zajištění stabilnějších zdrojů obživy pro rostoucí populace.

Autoři studie zdůrazňují, že šíření prosa ve střední Evropě nelze chápat jako izolovanou zemědělskou změnu, ale jako součást komplexnějšího procesu přizpůsobování se dobovým výzvám. Kombinace klimatické nejistoty a proměňujících se sociálních struktur podle nich vytvořila prostředí, ve kterém se rychle rostoucí a nenáročná plodina stala výhodnou alternativou k tradičním obilovinám.

Proso se díky svým vlastnostem mohlo stát také doplňkovou plodinou, kterou bylo možné pěstovat vedle již zavedených druhů. To zemědělcům umožňovalo diverzifikovat produkci a snížit riziko, že neúroda jedné plodiny ohrozí celkovou obživu komunity. Tato strategie rozložení rizika je podle autorů typickým znakem adaptivního zemědělského chování, které se objevuje i v jiných obdobích a oblastech světa, kde se lidé museli vyrovnávat s nejistými klimatickými podmínkami.

Studie rovněž naznačuje, že šíření prosa mohlo souviset s intenzivnějšími kontakty mezi různými oblastmi Eurasie, přes které se pravěké komunity mohly dozvídat o nových plodinách a zemědělských postupech. Doba bronzová byla obdobím rozvoje dálkových obchodních a kulturních vazeb, a šíření zemědělských inovací tak mohlo být součástí širší výměny znalostí mezi vzdálenými regiony.

Výsledky výzkumu přispívají k lepšímu pochopení toho, jak pravěké společnosti reagovaly na kombinaci environmentálních a sociálních tlaků. Přijetí nové plodiny podle autorů ukazuje na schopnost tehdejších komunit flexibilně přizpůsobovat své zemědělské strategie aktuálním podmínkám, což mohlo mít dlouhodobý vliv na stabilitu a odolnost tehdejších společenství ve střední Evropě.

Autoři studie plánují v budoucnu rozšířit výzkum i na další regiony, aby zjistili, zda podobné vzorce přijímání nových plodin platily i v jiných částech Evropy během doby bronzové. Cílem je lépe porozumět tomu, jaké faktory obecně ovlivňovaly zemědělské inovace v pravěku a jak tyto procesy souvisely s širšími společenskými a klimatickými změnami té doby.