Středověké rukopisy včetně Yorkských evangelií slouží jako biologické časové kapsle

Středověké rukopisy uložené v evropských knihovnách a archivech se ukázaly být nečekaným zdrojem informací nejen pro historiky a filology, ale i pro vědce zabývající se dějinami nemocí. Jedním z příkladů jsou Yorkská evangelia, historický rukopis, který patří mezi dokumenty zkoumané v rámci nového přístupu. Pergamenové listy totiž dokážou uchovat víc než text a iluminace. Na jejich povrchu a ve struktuře materiálu se mohou zachovat stopy biologického původu, které se během staletí dostaly do kontaktu s vlastním rukopisem.

Vědci proto začali historické knihy a svazky označovat jako biologické časové kapsle. Myšlenka je jednoduchá: dokument, který byl po generace listován, čten a skladován, si v sobě nese otisk prostředí, v němž vznikl a v němž se používal. Patří sem zbytky zvířecí kůže, z níž se pergamen vyráběl, ale také mikroorganismy a další biologický materiál. Právě tyto stopy mohou po laboratorním rozboru prozradit, jak se v minulosti vyvíjely patogeny či jak vypadala zvířata a lidé, kteří s rukopisy přicházeli do styku.

Zajímavý je i praktický rozměr takového výzkumu. Rukopisy jsou vzácné a křehké, takže jejich zkoumání vyžaduje šetrné metody, které památku nepoškodí. Právě proto je evropský materiál, v němž figurují i Yorkská evangelia, tak cenný: představuje uzavřený a dobře zdokumentovaný archiv, jehož stáří je známé a jehož původ lze zpravidla vystopovat. Díky tomu se dají nalezené biologické stopy zasadit do konkrétního historického období.

Výsledky tohoto přístupu se promítly do poznatků o viru ovčího neštovice, ve zkratce SPPV. Jde o virus postihující ovce, který dnes působí zemědělcům ekonomické škody. Dosavadní představa o jeho minulosti byla spíše kusá, protože nemoci zvířat zanechávají v písemných pramenech jen nepřímé stopy a hrubé popisy příznaků se těžko přiřazují ke konkrétnímu původci. Biologické záznamy uchované v historických dokumentech nabízejí způsob, jak tyto mezery zaplnit přímými důkazy.

Analýza umožnila nahlédnout do dlouhé historie viru SPPV. Taková časová hloubka je pro virové onemocnění neobvyklá, protože viry, zejména ty s DNA genomem, se v dochovaném materiálu hledají obtížně a jejich stopy se rychle ztrácejí. Že se podařilo sledovat vývoj původce na tak dlouhé časové ose, ukazuje, jak dobře mohou historické předměty sloužit jako genetický archiv. Výzkumníci tak mohou porovnávat dnešní podoby viru s jeho dávnými předchůdci a zjišťovat, jak se virus měnil a jak se šířil spolu s chovem ovcí.

Význam těchto zjištění přesahuje samotné dějiny jedné nemoci. Znalost toho, jak se patogen vyvíjel v dlouhém časovém horizontu, pomáhá lépe chápat mechanismy, jimiž viry přeskakují mezi druhy a přizpůsobují se novému prostředí. Příbuzné neštovicové viry zasahují i další zvířata a některé z nich mohou ohrožovat také člověka, takže pohled do minulosti má i praktickou hodnotu pro sledování současných rizik.

Pro knihovny a archivy znamená nový výzkum také posun v pohledu na jejich sbírky. Rukopisy už nejsou jen předmětem literárního, uměleckého či náboženského zájmu, ale stávají se materiálem pro přírodní vědy. Spolupráce historiků, konzervátorů a genetiků tak otevírá cestu k dalším objevům, které by se bez ní nemohly uskutečnit. Zároveň klade důraz na opatrné zacházení s památkami, protože každý list může nést informace, které dnešní technologie teprve učí číst.

Poznatky o viru ovčího neštovice ukazují, že dokumenty uchovávané v Evropě po staletí obsahují mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Yorkská evangelia i další zkoumané rukopisy slouží jako připomínka, že historie nemocí je zapsána nejen v kronikách, ale i v samotné hmotě, z níž byly knihy vyrobeny. Právě tato dlouhodobá paměť materiálu umožnila vědcům prodloužit známou historii viru SPPV do hlubší minulosti a nabízí slibný nástroj pro budoucí výzkum dalších patogenů.