Vesmír | Novinky 17. 11. 2026

Sonda Voyager 1 dosáhne vzdálenosti jednoho světelného dne od Země

Sonda Voyager 1 Dosáhne Vzdálenosti Jednoho Světelného Dne Od Země

Sonda Voyager 1, nejvzdálenější lidský objekt ve vesmíru, dosáhne ve středu 18. listopadu vzdálenosti jednoho světelného dne od Země. K tomuto milníku dojde přesně v 5:16:07 ranního času ET. Žádná jiná sonda se k něčemu podobnému dosud nedostala. Světelný den přitom představuje vzdálenost, kterou urazí světlo za 24 hodin, a signál vyslaný ze Země by se tak k sondě dostal právě za tuto dobu.

V době vzniku článku je Voyager 1 od Země vzdálen necelých 16 miliard mil, tedy přibližně 26 miliard kilometrů. Cestuje rychlostí téměř 38 000 mph, což odpovídá zhruba 61 000 km/h. Sonda byla vypuštěna v září 1977 a v okamžiku překonání hranice jednoho světelného dne bude ve vesmíru 49 let, 2 měsíce a 11 dní.

Voyager 1 už v minulosti překročil řadu dalších hranic. Heliosféru, tedy bublinu částic a magnetických polí vytvářenou Sluncem, opustil v roce 2012. Od té doby se pohybuje v mezihvězdném prostoru. Před sondou přesto leží ještě dlouhá cesta. Podle NASA bude Voyageru 1 trvat zhruba 300 let, než dosáhne vnitřního okraje Oortova oblaku, rozsáhlé sféry ledových těles obklopující sluneční soustavu. Aby se dostal za jeho vnější hranici, bude podle agentury potřeba přibližně 30 000 let.

Na význam mise upozorňuje i Pascal Lee ze SETI Institute. Lee byl v roce 1989 členem týmu sesterské sondy Voyager 2 v Laboratoři tryskového pohonu NASA (JPL), když Voyager 2 prolétal kolem Neptunu. Voyager 1 a Voyager 2 vznikly jako dvojice sond určených k průzkumu vnějších planet a obě pak pokračovaly dál za hranice sluneční soustavy.

Překonání vzdálenosti jednoho světelného dne je především symbolický, ale výjimečný mezník. Ukazuje, jak dlouho může lidmi vyrobený stroj fungovat a komunikovat s Zemí, ačkoli ho dělí od domova miliardy kilometrů. Signál z Voyageru 1 putuje k Zemi celý den a stejně dlouho trvá, než k sondě dorazí odpověď. Komunikace s ní je tedy z pohledu pozemských operátorů extrémně pomalá, přesto se ji dosud daří udržovat.

Voyager 1 se tak pohybuje v prostředí, které se od okolí Slunce zásadně liší. Za hranicí heliosféry už na sondu nepůsobí sluneční vítr, tedy proud nabitých částic proudící od Slunce, ale mezihvězdné médium, které vzniklo z pozůstatků dávných hvězd. Právě data z této oblasti jsou pro vědce cenná, protože přímé měření v mezihvězdném prostoru dosud nemá srovnání v žádné jiné misi.

Cesta sondy je zároveň připomínkou časových měřítek, v nichž se pohybuje průzkum vesmíru. Voyager 1 putuje bezmála padesát let a přitom urazil jen nepatrnou část vzdálenosti, která ho dělí od okraje Oortova oblaku. Tři staletí potřebná k dosažení jeho vnitřní hranice i desítky tisíc let k jeho překonání ukazují, že pro dosažení jiných hvězdných soustav by byly potřeba zcela jiné technologie a mnohem rychlejší pohon.

Sonda přitom nadále pokračuje ve své cestě rychlostí téměř 38 000 mph. Každý den se od Země vzdálí o další miliony kilometrů, takže hranice jednoho světelného dne bude jen jednou z řady dalších, které v nadcházejících letech překoná. Voyager 1 zůstává nejvzdálenějším dílem lidských rukou a jeho cesta sluneční soustavou i mimo ni je jednou z nejdelších, jaké kdy lidstvo podniklo.

Článek o blížícím se milníku napsala Sharmila Kuthunur, upravili ho Brandon Specktor a James Price. Publikován byl 15. listopadu 2026.

Našli jste v článku chybu?

Publikováno: 17. 11. 2026

Kategorie: Vesmír | Novinky