Šest genů může napovědět, jak dlouho přežijí pacienti s leukémií AML

Aktivita šesti různých genů může pomoci určit, jak dlouho pacienti s akutní myeloidní leukémií přežijí. K tomuto závěru dospěli vědci z Centra pro genomickou regulaci (CRG) v Barceloně, kteří své zjištění publikovali v odborném časopise Science Advances. Studie podle autorů nabízí základ pro nové způsoby predikce průběhu onemocnění, které se dosud u jednotlivých pacientů vyvíjí velmi odlišně.

Akutní myeloidní leukémie, zkráceně AML, je typ rakoviny krve, u něhož se výsledky léčby mezi nemocnými výrazně liší. Zatímco někteří pacienti na terapii reagují dobře a dlouhodobě přežívají, u jiných nemoc postupuje rychle nebo se po léčbě vrací. Právě tato nepředvídatelnost představuje pro lékaře jeden z hlavních problémů, protože se obtížně rozhoduje o intenzitě a způsobu léčby u konkrétního člověka.

Tým z barcelonského centra se proto zaměřil na to, zda lze v aktivitě genů najít signál, který s délkou přežití souvisí. Výsledkem je identifikace šesti genů, jejichž činnost pomáhá odhadnout, jak se bude nemoc u daného pacienta vyvíjet. Aktivitou genů se přitom rozumí míra, do jaké se informace z nich ve buňkách skutečně využívá, což je pojem odlišný od samotné podoby genetického kódu.

Význam práce spočívá především v tom, že vytváří východisko pro přesnější předpovídání průběhu AML. Dosavadní přístupy k hodnocení rizika u tohoto onemocnění nedokážou plně vysvětlit, proč se osudy pacientů s podobnou diagnózou tolik rozcházejí. Zahrnutí aktivity konkrétních genů do hodnocení by mohlo tuto mezeru zmenšit a lékařům poskytnout další vodítko při plánování léčby.

Autoři studie však své zjištění prezentují jako základ pro budoucí vývoj, nikoli jako hotový nástroj pro klinickou praxi. Než by se výsledky mohly promítnout do běžné péče, bylo by nutné je dále ověřovat. Práce každopádně přispívá k rostoucí snaze přizpůsobit léčbu nádorových onemocnění konkrétnímu pacientovi na základě molekulárních charakteristik jeho nemoci.

Centrum pro genomickou regulaci v Barceloně se dlouhodobě věnuje tomu, jak jsou geny v buňkách řízeny a jak poruchy této regulace souvisejí s nemocemi, včetně rakoviny. Studie o AML zapadá do tohoto zaměření a ukazuje, že sledování aktivity genů může přinést užitečné informace o prognóze, které jsou z pohledu pacientů i lékařů velmi cenné.

Pro nemocné s akutní myeloidní leukémií by lepší předpověď průběhu onemocnění mohla znamenat jasnější představu o tom, jaká léčba je pro ně nejvhodnější, a pro lékaře možnost včas rozpoznat ty, u nichž je riziko nepříznivého vývoje vyšší. Právě rozdíly v odpovědi na léčbu přitom patří k hlavním překážkám, s nimiž se při péči o tyto pacienty potýkají.

Zjištění z Barcelony tak přidává do mozaiky poznatků o AML další dílek. Ukazuje, že za rozdílnými výsledky léčby mohou stát měřitelné rozdíly v činnosti genů, a otevírá cestu k přesnějším metodám hodnocení rizika. Jakým způsobem a v jaké době se tyto poznatky dostanou do klinické praxe, ze zveřejněné studie nevyplývá, další výzkum však bude pro posouzení jejich praktického využití nezbytný.

Šest genů, jejichž aktivita souvisí s přežitím pacientů s AML, tak může v budoucnu pomoci lépe odhadovat osud nemocných, u nichž se dosud léčebné výsledky obtížně předvídají.