Rozsáhlá analýza z roku 2026 popisuje, jak cvičení chrání neurony u Parkinsonovy nemoci

Cvičení dokáže chránit dopaminové neurony u pacientů s Parkinsonovou nemocí a zpomalit tak progresi onemocnění, tvrdí rozsáhlá analýza publikovaná 1. června 2026 v odborném časopise Neuroprotection. Autor studie Dr. Miguel Germán Borda prošel s týmem 129 vědeckých prací a shrnul dosavadní poznatky o mechanismech, kterými fyzická aktivita ovlivňuje průběh Parkinsonovy nemoci.

Práce se soustředí na takzvané exerkiny – chemické látky, které svaly uvolňují během fyzické zátěže. Mezi klíčové exerkiny popsané ve studii patří BDNF, IGF-1, irisin, kathepsin B, myostatin a GDF15. Podle autorů mají tyto látky antioxidační a protizánětlivé účinky přímo na dopaminové neurony v oblasti substantia nigra, tedy v části mozku, která je Parkinsonovou nemocí postižena nejvíce a jejíž postupný úbytek stojí za typickými příznaky onemocnění, jako je třes, ztuhlost svalů nebo zpomalení pohybu.

„Svaly mohou fungovat jako endokrinní orgán, produkující chemické signály zvané 'exerkiny',“ uvádí spoluautor studie Dr. Salomón Páez-García. Tento pohled na svalovou tkáň jako na orgán, který nejen umožňuje pohyb, ale zároveň aktivně komunikuje s nervovým systémem prostřednictvím chemických signálů, je podle autorů klíčem k pochopení, proč pravidelný pohyb může mít u pacientů s Parkinsonovou nemocí ochranný účinek.

Studie se rovněž věnuje sarkopenii, tedy postupné ztrátě svalové hmoty, síly a funkce, která podle autorů výrazně zhoršuje prognózu pacientů s Parkinsonovou nemocí. Sarkopenie u těchto pacientů souvisí nejen se sníženou pohyblivostí, ale podle citovaných výzkumů i s nižší produkcí ochranných exerkinů, čímž se vytváří bludný kruh – úbytek svalů vede k menší produkci ochranných látek, což dále zhoršuje stav nervové soustavy a následně i schopnost pohybu.

Autoři proto doporučují kombinaci aerobního, silového a balančního tréninku jako nejúčinnější formu fyzické aktivity pro pacienty s Parkinsonovou nemocí. Aerobní cvičení, jako je chůze nebo jízda na kole, podle nich podporuje kardiovaskulární zdraví a produkci exerkinů souvisejících s neuroprotekcí. Silový trénink pomáhá bránit úbytku svalové hmoty a tím i rozvoji sarkopenie. Balanční cvičení pak cílí na zlepšení stability a snížení rizika pádů, což je u pacientů s Parkinsonovou nemocí jedno z významných rizik spojených s progresí onemocnění.

Cílem takto nastaveného cvičebního programu je podle studie komplexní zlepšení stavu pacienta – nejen zpomalení úbytku dopaminových neuronů, ale i konkrétní zlepšení chůze, rovnováhy, nálady, svalové síly, kognitivních schopností a celkové kvality života. Autoři zdůrazňují, že tyto efekty se vzájemně prolínají a posilují – lepší svalová síla usnadňuje udržení rovnováhy, což snižuje strach z pádu a podporuje ochotu k dalšímu pohybu, což se následně odráží i na psychické pohodě pacientů.

Jedním z hlavních doporučení, které ze studie vyplývá, je načasování zahájení cvičebního programu. Autoři doporučují, aby pacienti s Parkinsonovou nemocí začali s pravidelným cvičením co nejdříve po stanovení diagnózy a aby v něm pokračovali co nejdéle, ideálně po celou dobu trvání onemocnění. Včasný začátek fyzické aktivity by podle analýzy mohl významně ovlivnit rychlost progrese nemoci a oddálit nástup závažnějších příznaků.

Studie tak přináší další argument pro zařazení strukturovaného cvičebního programu do standardní péče o pacienty s Parkinsonovou nemocí, a to nikoli jen jako doplňkové terapie, ale jako součásti léčby s prokazatelným biologickým podkladem. Mechanismus působení exerkinů přitom podle autorů otevírá prostor pro další výzkum, který by mohl v budoucnu vést k přesnějšímu doporučení typu, intenzity a délky cvičení šitého na míru jednotlivým fázím onemocnění.