Parazitický červ nutí nakažené škvory vyhledávat vodu, což je stojí život

Vědci zaznamenali u škvorů (v textu označovaných jako štěnice) v Evropě neobvyklý jev, který mění jejich přirozené chování do té míry, že si sami přivodí smrt. Hmyz nakažený parazitickým kulatým červem druhu Mermis nigrescens se totiž chová zcela opačně, než je pro tento druh typické – místo aby se vodě vyhýbal, aktivně vyhledává otevřené vodní plochy a míří k nim.

Škvoři za normálních okolností otevřenou vodu obcházejí. Jedná se o hmyz, který preferuje vlhká, ale skrytá prostředí – škvíry, spadané listí, kůru stromů či vlhkou půdu. Přímý kontakt s vodní hladinou pro ně představuje riziko utonutí, a proto se mu instinktivně brání. Právě tato skutečnost dělá pozorované chování nakažených jedinců tak nápadným a z pohledu entomologů znepokojivým.

Parazit Mermis nigrescens totiž svého hostitele donutí, aby vyhledal vodu, což mu samotnému umožní dokončit svůj vývojový cyklus. Dospělý kulatý červ totiž potřebuje k dalšímu rozmnožování vlhké nebo vodní prostředí, kam po opuštění těla hmyzu odkládá vajíčka. Štěnice se tak v podstatě stává nástrojem, který parazitovi zajišťuje přesun na místo, jež je pro jeho reprodukci nezbytné – byť to samotného hmyzího hostitele může stát život.

Tento typ manipulace, kdy parazit řídí chování hostitele ve svůj prospěch, není v přírodě ojedinělý. Podobné mechanismy byly popsány i u jiných organismů, kde parazit prostřednictvím dosud ne zcela objasněných biologických signálů mění chování napadeného živočicha tak, aby mu to usnadnilo dokončení vlastního životního cyklu. V případě škvorů a Mermis nigrescens jde nicméně o obzvlášť výrazný příklad, protože nakažený hmyz jedná v přímém rozporu se svým základním instinktem sebezáchovy.

Molekulární a biologické mechanismy, které za touto změnou chování stojí, však vědci zatím plně neobjasnili. Není jasné, jaké konkrétní látky nebo signály parazit v těle hostitele produkuje, ani jakým způsobem tyto signály ovlivňují nervovou soustavu škvora natolik, že překoná svůj přirozený strach z vody. Výzkum v této oblasti pokračuje a odborníci se snaží pochopit, zda jde o chemickou manipulaci, fyzický tlak na nervový systém, nebo kombinaci obou faktorů.

Případ je zajímavý i z širšího pohledu na fungování ekosystémů. Ukazuje, jak úzce jsou populace hmyzu a parazitů provázány a jak dokáže parazit efektivně využít tělo hostitele k zajištění vlastního přežití a šíření. Pro škvory samotné má nákaza fatální důsledky – jedinec, který je donucen vyhledat otevřenou vodu, se vystavuje vysokému riziku utonutí, čímž fakticky ukončuje svůj život dříve, než by tomu bylo za přirozených okolností.

Odborníci upozorňují, že podobné jevy mohou mít význam i pro pochopení šíření parazitů v evropské přírodě obecněji. Pokud se totiž potvrdí, že Mermis nigrescens dokáže cíleně měnit chování hostitele, mohlo by to pomoci vysvětlit, jak se tento druh kulatého červa v populacích hmyzu udržuje a rozšiřuje i v místech, kde by se za normálních podmínek k vodě dostával jen obtížně.

Zatím jde nicméně především o pozorování chování v terénu, které čeká na hlubší laboratorní a genetické zkoumání. Teprve podrobnější analýza by mohla odhalit, zda parazit produkuje specifické neurochemické látky ovlivňující chování hostitele, nebo zda jde o mechanický efekt způsobený přítomností červa v těle hmyzu. Do té doby zůstává přesný způsob, jakým Mermis nigrescens dokáže „přeprogramovat“ instinkty svého hostitele, jednou z otevřených otázek parazitologie.

Případ štěnic a jejich parazita tak přidává další příklad do sbírky fascinujících, ale zároveň znepokojivých vztahů mezi parazity a hostiteli, které se v přírodě vyskytují napříč druhy a kontinenty. Pro vědeckou komunitu představuje výzva do budoucna – pochopit, jak přesně parazit dokáže obrátit základní přežívací instinkt hostitele proti němu samotnému, a jaké důsledky to může mít pro populace hmyzu v evropské krajině.