Od roku 2001 zmizely miliony hektarů chráněných tropických lesů, ukazují nová data

Od roku 2001 svět přišel o více než 4 miliony hektarů chráněného tropického deštného lesa, tedy plochu odpovídající téměř 9,9 milionu akrů. Jde o rozlohu, která se rovná dvojnásobku velikosti Walesu, což ukazuje, jak rozsáhlé jsou škody i v oblastech, které měly být zákonem nebo mezinárodními dohodami před kácením a devastací uchráněny.

Chráněné oblasti přitom měly sloužit jako poslední hráz proti odlesňování, tedy jako místa, kde je těžba dřeva, zemědělská expanze či jiné formy lidské činnosti zakázané nebo přísně regulované. Realita posledních více než dvou desetiletí ale ukazuje, že ani formální ochrana není zárukou zachování lesního porostu. Tropické lesy přitom patří mezi nejdůležitější ekosystémy planety – váží obrovské množství uhlíku, regulují srážky a jsou domovem větší části pozemské biodiverzity.

Ztráta v takovém rozsahu má dopad nejen na klima, ale i na miliony druhů rostlin a živočichů, které jsou na tropické lesy vázané a jinde na světě se nevyskytují. Odlesňování chráněných oblastí navíc podkopává důvěru ve smysl ochranářských opatření – pokud ani status národního parku či rezervace nedokáže zabránit kácení, vyvstává otázka, jak účinně jsou tato pravidla vymáhána v praxi.

Mezi hlavní příčiny úbytku lesa v chráněných oblastech patří nelegální těžba dřeva, rozšiřování zemědělské půdy, těžba nerostných surovin a v některých regionech i požáry, které se šíří z okolních nechráněných území. K problému přispívá také nedostatečné financování ochrany, slabá kontrola na místě a v některých zemích i korupce či nedostatečná politická vůle prosazovat existující zákony.

Odborníci dlouhodobě upozorňují, že samotné vyhlášení chráněného území nestačí – klíčové je zajistit reálnou správu, dohled a dostatečné zdroje pro místní obyvatele a organizace, které mají nad danou oblastí dohlížet. Bez toho zůstávají hranice parků a rezervací pouze na papíře, zatímco těžba a kácení pokračují dál, často i s vědomím místních úřadů.

Dopad ztráty lesa v takovém rozsahu se promítá i do globálních klimatických cílů. Tropické pralesy jsou označovány za jedny z nejvýznamnějších přirozených zásobníků uhlíku na Zemi. Jejich mizení znamená nejen uvolnění dříve vázaného uhlíku do atmosféry, ale i ztrátu kapacity, kterou by tyto lesy mohly do budoucna nabídnout při zachytávání emisí produkovaných lidskou činností.

Situace se liší region od regionu. Zatímco v některých zemích se daří tempo odlesňování v chráněných oblastech zpomalovat díky lepšímu monitorování pomocí satelitních dat a spolupráci s místními komunitami, jinde ztráty pokračují nebo se dokonce zrychlují. Klíčovým nástrojem se v posledních letech staly satelitní snímky, které umožňují sledovat změny v pokrytí lesa téměř v reálném čase a rychleji odhalovat nelegální kácení.

Ochranářské organizace a vědci se shodují, že bez razantnějších opatření – tedy lepšího vymáhání zákonů, dostatečného financování ochrany a zapojení místních obyvatel do správy území – bude úbytek chráněných lesů pokračovat i v následujících letech. Zdůrazňují také význam mezinárodní spolupráce a finanční podpory pro země, kde se největší plochy tropických pralesů nacházejí, zejména v Latinské Americe, střední Africe a jihovýchodní Asii.

Ztráta více než 4 milionů hektarů chráněného lesa od roku 2001 tak představuje varovný signál pro globální snahy o ochranu biodiverzity a boj proti změně klimatu. Ukazuje, že formální status ochrany sám o sobě nestačí a že bez efektivní implementace a kontroly zůstávají i ta nejcennější přírodní území zranitelná vůči lidské činnosti. Do budoucna bude klíčové sledovat, zda se podaří tento trend zvrátit, nebo zda budou chráněné tropické lesy i nadále mizet tempem, které ohrožuje jejich dlouhodobé přežití.