Michel de Montaigne: odkaz esejisty i téměř 450 let po jeho narození

Francouzský myslitel Michel de Montaigne, autor slavných Esejí, zůstává i téměř čtyři a půl století po své smrti jednou z nejvlivnějších postaven evropského myšlení. Jeho dílo, které kladlo důraz na svobodné zkoumání, kritické myšlení a pochybnost o vlastní jistotě, dodnes patří k základním textům západní filozofie a eseistiky.

Montaigne se narodil v roce 1533 v Périgordu ve Francii do bohaté buržoazní rodiny, která šlechtický titul získala díky otci, jenž bojoval v Itálii. Už od raného dětství byl veden k jazykům a klasické literatuře – učil se latinsky a četl díla Vergilia, Ovidia a Horatia. V šesti letech byl poslán do internátní školy Collège de Guyenne v Bordeaux, kde získal důkladné humanistické vzdělání.

Zásadní ranou pro Montaigna byla smrt jeho blízkého přítele Etienna de La Boëtie v roce 1563, která ho hluboce poznamenala a podle mnoha interpretací ovlivnila i pozdější podobu jeho esejistické tvorby, v níž se často vracel k tématům přátelství, ztráty a lidské pomíjivosti. O několik let později, v roce 1571, byl jmenován gentlemanským členem královské komory Karla IX. a obdržel vyznamenání Řádu svatého Michala, což potvrzovalo jeho postavení ve společnosti a blízkost k dvorskému prostředí.

Nejvýznamnějším počinem jeho života zůstává dílo Eseje, jehož první vydání vyšlo v roce 1580. Následovala další, rozšířená vydání v letech 1588 a 1595, přičemž Montaigne text neustále doplňoval a přepracovával. Vznikly tak celkem tři knihy esejí, které nejsou uzavřeným systémem myšlenek, ale spíše otevřeným a průběžně revidovaným záznamem autorových úvah o člověku, morálce, smrti, výchově i společnosti.

V roce 1580 se Montaigne vydal na cestu do Itálie, kde se snažil léčit ledvinové kameny, kterými dlouhodobě trpěl. Právě během tohoto pobytu byl zvolen starostou Bordeaux. Funkci zpočátku odmítal, nakonec ji však přijal a vrátil se do vlasti, aby se úřadu ujal. Jeho působení ve funkci starosty ale později provázela kritika – vyčítalo se mu, že město opustil během velké epidemie moru, což mnozí považovali za zradu odpovědnosti vůči obyvatelům.

Přestože se v jeho rodině objevily konverze k protestantismu, sám Montaigne zůstal po celý život katolíkem. Žil v období náboženských válek ve Francii, které zemi hluboce rozdělovaly, a jeho postoj umírněnosti a tolerance k odlišným názorům se promítl i do jeho psaní.

Montaigne je dodnes ceněn především za to, že odmítal abstraktní teoretické filozofování a namísto něj prosazoval osobní, otevřené zkoumání skutečnosti založené na pozorování, pochybnosti a sebereflexi. Jeho eseje zpochybňují tradiční představy o nadřazenosti člověka nad zvířaty i o kulturní a civilizační nadřazenosti Evropy nad ostatními částmi světa – témata, která byla v jeho době neobvyklá a předběhla svou dobu.

Právě díky tomuto skeptickému, ale zároveň hluboce lidskému přístupu je Montaigne považován za jednoho ze zakladatelů moderního eseje jako literárního žánru. Jeho snaha popsat sám sebe upřímně a bez příkras, včetně vlastních pochybností a rozporů, ovlivnila generace pozdějších myslitelů a spisovatelů po celé Evropě.

I v roce 2026 zůstává dílo Michela de Montaigne pravidelně vydáváno, studováno na univerzitách a citováno v souvislosti s otázkami identity, tolerance a kritického myšlení, které jsou aktuální i v dnešní společnosti.