Jezera zásadně ovlivňují uhlíkový cyklus krajiny, uvolňují více skleníkových plynů

Nový výzkum ukazuje, že jezera hrají v uhlíkovém cyklu krajiny mnohem významnější roli, než se dosud předpokládalo. Vědci se zaměřili na to, jak sítě potoků a řek propojené s jezery ovlivňují osud uhlíku, který se do vodních toků dostává z okolní krajiny – z půdy, rostlinného opadu nebo podzemní vody. Výsledky naznačují, že přítomnost jezer zásadně mění, kolik uhlíku putuje dál po proudu a kolik se ho naopak uvolní zpět do atmosféry.

Podle zjištění platí, že čím více jezer se v dané síti potoků nachází, tím více uhlíku unikne ve formě plynů do ovzduší. Jezera totiž fungují jako jakési zpomalovací nádrže. Voda, která by jinak rychle protékala korytem dál, se v jezeře na delší dobu zastaví. Tento delší pobyt vody dává mikroorganismům a chemickým procesům dostatek času na to, aby organický uhlík rozložily. Výsledkem rozkladu je uvolňování oxidu uhličitého a metanu, tedy skleníkových plynů, které se dostávají do atmosféry.

Tento proces má přímý dopad na množství uhlíku, které se z krajiny dostává dál po proudu směrem k řekám, mokřadům nebo nakonec k moři. Čím delší dobu voda v jezerech setrvává, tím méně uhlíku unikne dál v nezměněné podobě. Uhlík, který by za jiných okolností mohl být transportován na velké vzdálenosti a uložen třeba v sedimentech níže po toku, se místo toho z velké části rozloží přímo v jezeře a odejde do vzduchu.

Vědci upozorňují, že toto zjištění mění pohled na to, jak funguje uhlíkový cyklus na úrovni celé krajiny. Dosavadní modely často počítaly s tím, že vodní toky slouží především jako trubky, kterými uhlík relativně rychle protéká z pevniny do oceánu. Nový výzkum ale ukazuje, že jezera tento tok výrazně přerušují a mění jeho charakter. Nejde tedy jen o pasivní přenos, ale o aktivní přeměnu formy uhlíku – z pevné nebo rozpuštěné organické hmoty na plynné sloučeniny unikající do atmosféry.

Toto zjištění má význam i pro odhady globálních emisí skleníkových plynů. Pokud jezera zvyšují množství uvolněného uhlíku, znamená to, že sladkovodní ekosystémy hrají v celkové bilanci uhlíku větší roli, než se v minulosti předpokládalo. Krajiny s hustší sítí jezer by tak mohly přispívat k emisím více než oblasti, kde vodní toky plynou bez větších přerušení.

Výzkum také naznačuje, že množství a rozmístění jezer v povodí by mělo být brány v úvahu při sestavování klimatických modelů a při hodnocení toho, jak různé typy krajiny ovlivňují globální uhlíkový cyklus. Dosud se pozornost často soustředila hlavně na lesy, půdu nebo oceány jako klíčové prvky ukládání a uvolňování uhlíku. Sladkovodní jezera, přestože zabírají poměrně malou část zemského povrchu, se podle nových poznatků ukazují jako důležitý, dosud podceňovaný faktor.

Zjištění mají praktický dopad i pro správu vodních zdrojů a ochranu klimatu. Pokud vznikají nová jezera – ať už přirozeně, nebo v důsledku lidské činnosti, jako je stavba přehrad a vodních nádrží – může to znamenat nárůst emisí skleníkových plynů z dané oblasti. Naopak úbytek jezer, ke kterému dochází například vlivem vysychání v důsledku změny klimatu, by mohl vést k tomu, že více uhlíku zůstane v transportovatelné formě a doputuje dál po proudu, než aby byl uvolněn do atmosféry.

Vědci plánují další výzkum, který by měl přesněji zmapovat, jak se míra uvolňování uhlíku liší v závislosti na velikosti jezer, jejich hloubce, teplotě vody nebo množství organické hmoty, která do nich přitéká. Cílem je vytvořit přesnější modely, které by dokázaly lépe předpovídat, jak se bude uhlíkový cyklus měnit v souvislosti s probíhajícími změnami krajiny a klimatu. Přesnější pochopení role jezer by mohlo pomoci i při plánování opatření na zmírnění dopadů změny klimatu, protože ukazuje, že i relativně malé vodní plochy mohou mít nezanedbatelný vliv na globální bilanci skleníkových plynů.