Genový pohon proti malárii: je záměrné vyhubení komára etické?

Malárie zůstává i po desetiletích globálního úsilí jednou z největších zdravotních krizí. Ročně usmrtí přes 600 000 lidí, většinou děti do pěti let v subsaharské Africe. Iniciativy podporované hnutím efektivního altruismu už rozdaly stovky milionů insekticidních moskytiér, přesto nemoc neustupuje. Právě to znovu otevírá otázku, zda by nebylo namístě zasáhnout přímo u přenašeče. Úvahu o tom publikoval 30. října na webu The Skeptic filozof Gabriel Andrade pod názvem „Is mosquito extinction morally wrong? Gene drives and the limits of utilitarianism“.

Hlavním přenašečem parazita je komár Anopheles gambiae. Navrhované řešení spočívá v technologii zvané genový pohon (gene drive), která využívá nástroj CRISPR. Běžně se každá genetická změna dědí zhruba na polovinu potomků. Genový pohon však zajistí, že se změna přenese téměř na všechny, a tak se může rychle rozšířit celou populací. Pokud by šlo například o neplodnost samic, populace by se podle autora během několika generací zhroutila.

Z ekologického hlediska by podle Andradeho takový krok nemusel mít vážné následky. Ekologové uvádějí, že Anopheles gambiae po sobě nezanechá zásadní díru v ekosystému, což ji odlišuje třeba od opylovačů, jako jsou včely. Čistě utilitaristický kalkul se tak zdá jednoduchý: na jedné straně statisíce zachráněných životů ročně, na druhé zánik jednoho druhu hmyzu, který nikdo nepostrádá.

Andrade ovšem upozorňuje, že právě tady začíná složitější část úvahy. Odkazuje na výzkum, podle něhož hmyz může mít rudimentární formu vnímání. Octomilky a čmeláci za stresových podmínek vykazují pesimistické kognitivní zkreslení, tedy sklon interpretovat nejednoznačné podněty negativně, což se u živočichů bere jako možný ukazatel citového prožívání. Čmeláci si také hrají a při rozhodování volí mezi protichůdnými motivacemi. Hmyz má navíc endogenní opioidní systémy, které se u jiných živočichů podílejí na zpracování bolesti. Z toho autor nevyvozuje, že komáři trpí stejně jako savci, jen to podle něj ztěžuje tvrzení, že jejich zájmy lze zcela ignorovat.

V této souvislosti Andrade připomíná filozofa Daniela Dennetta, který vědomí popisoval jako gradující kontinuum, nikoli jako vlastnost, kterou organismus buď má, nebo nemá. Pokud je to tak, nelze hranici mezi bytostmi s morálním statusem a bez něj vést ostře a komáří vnímání by mohlo mít nějakou, byť nepatrnou váhu. Autor ale zároveň ukazuje, že utilitarismus má s takovou otázkou potíže i opačným směrem. Dobro a újma se v něm obvykle poměřují vůči konkrétním jedincům, jenže vyhubení druhu genovým pohonem by spočívalo hlavně v tom, že se příští generace komárů vůbec nenarodí.

Zde vstupuje do hry další filozof, Derek Parfit, a jeho takzvaný problém neidentity (Non-Identity Problem). Ten ukazuje, že je obtížné tvrdit, že někdo byl poškozen tím, že nikdy nevznikl, protože neexistující jedinec žádnou újmu zažít nemůže. Čistě na újmě založená argumentace proto podle Andradeho selhává. Nelze říct, že komárům, kteří se nenarodí, někdo ublížil, a nelze to jednoduše použít jako námitku proti genovému pohonu. Utilitarismus tak naráží na meze: neumí dobře posoudit zánik celého druhu, pokud se neodehrává jako utrpení konkrétních jedinců.

Text tedy nepřináší jednoznačný verdikt, ale spíš ukazuje, že odpověď závisí na tom, jakou váhu přisoudíme hmyzímu vnímání a jak se vypořádáme s hodnotou existence druhu jako celku. Na jedné straně stojí jisté a měřitelné lidské utrpení, na druhé nejisté, ale nevyvratitelné možnosti, že i komáři mají nějaký vnitřní život. Andrade tím otevírá debatu, která bude s dalším vývojem technologií genových pohonů nejspíš nabývat na naléhavosti.