Genetické důkazy posouvají osídlení Ameriky hlouběji do minulosti

Otázka, kdy přesně první lidé dorazili do Ameriky, patří mezi nejdéle diskutované problémy archeologie a antropologie. Dlouhá léta panovala shoda na takzvané teorii Clovis, podle níž první obyvatelé kontinentu přišli přes Beringii zhruba před 13 tisíci lety. Novější nálezy a metody výzkumu ale tuto představu postupně bourají a posouvají možné datum osídlení výrazně hlouběji do minulosti.

Klíčovým obdobím, kolem kterého se dnes diskuse točí, je poslední glaciální maximum – doba před přibližně 26 až 19 tisíci lety, kdy byla velká část severní polokoule pokryta masivními ledovými štíty. Panovalo přesvědčení, že v této době by byl pohyb lidí přes Beringovu úžinu a dále na jih prakticky nemožný kvůli rozsáhlému zalednění, které blokovalo případné migrační trasy. Pokud by se ale ukázalo, že lidé na kontinentu byli přítomni již před tímto obdobím nebo těsně po něm, muselo by dojít k zásadnímu přehodnocení dosavadních migračních modelů.

Vědci se nyní snaží problém osvětlit kombinací genetických, archeologických a environmentálních důkazů, přičemž stále větší roli hraje analýza starověké DNA. Tato metoda umožňuje zkoumat genetický materiál zachovaný v kosterních pozůstatcích, ale i ve stopách po půdě nebo sedimentech, a rekonstruovat tak nejen příbuzenské vztahy mezi populacemi, ale i časové období, kdy se jednotlivé skupiny lidí po kontinentu pohybovaly a oddělovaly od svých asijských předků.

Genetické studie napříč posledními lety naznačují, že k oddělení předků dnešních domorodých obyvatel Ameriky od sibiřských populací mohlo dojít podstatně dříve, než se dosud předpokládalo – v některých modelech se hovoří o období odpovídajícím právě poslednímu glaciálnímu maximu nebo i starší době. To otevírá možnost, že skupiny lidí mohly určitou dobu žít izolovaně někde na severu, například v oblasti dnešní Beringie, než se vydaly dál na jih, jakmile to klimatické podmínky umožnily.

Archeologické důkazy tuto hypotézu částečně podporují, i když zůstávají předmětem sporů. Nálezy nástrojů, ohnišť nebo stop po lidské činnosti na několika lokalitách v Severní i Jižní Americe byly datovány do období, které předchází tradiční odhad příchodu kultury Clovis. Tyto nálezy však často čelí kritice ohledně přesnosti datování nebo jednoznačnosti interpretace, zda jde skutečně o lidskou činnost.

Environmentální důkazy, tedy rekonstrukce klimatu a krajiny v době ledové, pomáhají odpovědět na otázku, zda a kdy byla migrace vůbec fyzicky možná. Výzkum ukazuje, že ačkoliv bylo poslední glaciální maximum obdobím extrémních podmínek, nemuselo zcela znemožnit veškerý pohyb lidí. Místo jediné cesty přes vnitrozemský koridor, který byl během glaciálního maxima zaledněný a neprůchodný, se stále více pozornosti věnuje alternativní trase podél pobřeží Pacifiku, která mohla zůstat částečně přístupná déle.

Cílem současného výzkumu, který spojuje genetiku, archeologii a klimatologii, je sestavit ucelenější a přesnější časový rámec osídlení Ameriky. Jednotlivé obory samy o sobě nedávají jednoznačnou odpověď, ale jejich kombinace umožňuje křížově ověřovat hypotézy a omezovat prostor pro spekulace. Analýza starověké DNA v tomto ohledu představuje jeden z nejslibnějších nástrojů, protože dokáže poskytnout nezávislé datování a zároveň informace o genetické historii populací, které se v archeologickém záznamu samotném nemusí nutně odrazit.

Přestože definitivní odpověď na otázku, kdy přesně první lidé do Ameriky dorazili, zatím chybí, posun od jediného modelu migrace přes Beringii před 13 tisíci lety k mnohem složitějšímu obrazu je dnes mezi odborníky široce přijímán. Nové poznatky naznačují, že proces osídlení kontinentu byl pravděpodobně delší a komplikovanější, než se dříve předpokládalo, a zahrnoval možná i období bezprostředně související s posledním glaciálním maximem. Další výzkum, zejména s využitím starověké DNA z nově objevených lokalit, by měl v následujících letech pomoci tuto skládačku doplnit a případně přesněji určit, kdy a jakými cestami se lidé na americký kontinent poprvé dostali.