Encyklopedické heslo o politickém realismu prošlo revizí odrážející debatu s idealisty

Encyklopedické heslo Politický realismus v mezinárodních vztazích, poprvé publikované 26. července 2010, prošlo 29. července 2026 substantivní revizí, která reflektuje aktuální stav debaty mezi realistickou a idealistickou školou v mezinárodních vztazích. Text popisuje jednu z nejstarších a nejvlivnějších teoretických tradic, podle níž jsou hlavními aktéry mezinárodní politiky státy, jež jednají především na základě vlastních národních zájmů, bezpečnosti a mocenských kalkulací.

Kořeny politického realismu sahají hluboko do historie. Za jeho zakladatele jsou považováni řecký historik Thúkydidés, italský myslitel Niccolò Machiavelli a anglický filozof Thomas Hobbes. Právě Thúkydidés, žijící přibližně v letech 460 až 400 před naším letopočtem, je často označován za prvního realistu v dějinách politického myšlení. Ve svém díle Historie peloponéské války, popisujícím konflikt mezi Athénami a Spartou v letech 431 až 404 před naším letopočtem, zachytil mechanismy moci a strachu, které podle realistů dodnes určují chování států.

Klíčovou pasáží, na kterou se realistické myšlení odvolává, je takzvaný Melijský dialog, v němž athénští vyslanci jednají s obyvateli ostrova Mélos o jejich podrobení. Athéňané zde formulují zásadu, že „právo silnějšího dominovat slabšímu je přirozenou součástí mezinárodních vztahů, jak dokládá pasáž 5.89 Thúkydidova textu. Tento princip se stal jedním z ústředních argumentů pro realistický pohled na politiku, podle něhož morální ohledy ustupují do pozadí před otázkami moci a přežití.

Modernější podobu realismu, takzvaný klasický realismus, rozvinuli ve 20. století myslitelé jako Reinhold Niebuhr a Hans Morgenthau. Ti navázali na starší tradici a formulovali realismus jako ucelenou teorii mezinárodních vztahů, která staví na předpokladu, že státy jsou racionálními aktéry usilujícími především o zachování vlastní bezpečnosti a moci v anarchickém mezinárodním systému, kde neexistuje žádná vyšší autorita, jež by dokázala konflikty mezi státy efektivně regulovat.

Na klasický realismus později navázal neorealismus, který se pokusil o systematičtější a vědečtější přístup ke zkoumání mezinárodních vztahů. Neorealisté se snažili identifikovat obecné zákonitosti chování států, vycházející ze struktury mezinárodního systému spíše než z lidské přirozenosti, jak to činili klasičtí realisté.

Realistická teorie se od svého vzniku potýká s kritikou z několika směrů. Nejvýznamnějším oponentem zůstává liberalismus, respektive idealismus, který zdůrazňuje roli mezinárodních institucí, spolupráce a mezinárodního práva při formování chování států. Kritiku přinášejí také kritické a postmoderní perspektivy, jež zpochybňují samotné základní předpoklady realistické teorie, včetně jejího důrazu na stát jako hlavního a téměř výlučného aktéra mezinárodní politiky.

Aktuální revize hesla reflektuje skutečnost, že debata mezi realisty a idealisty prošla ve 21. století novým oživením, a to zejména v souvislosti s rostoucím napětím mezi světovými velmocemi. V tomto kontextu se často připomíná koncept takzvané Thúkydidovy pasti, který v roce 2017 popularizoval americký politolog Graham Allison. Tento koncept označuje nebezpečnou dynamiku, jež vzniká, když rostoucí moc jedné velmoci ohrožuje postavení dosud dominantní mocnosti, což podle Allisonov