Edzard Ernst kritizuje experty, kteří hodnotí vědu bez vlastní výzkumné praxe

Britský lékař a emeritní profesor Edzard Ernst, jedna z nejznámějších postav v kritickém hodnocení alternativní medicíny, publikoval 27. září komentář s názvem „The Science of Not Doing Science“, v němž se pouští do odborníků, kteří sice vystupují jako autority ve vědeckém diskurzu, ale sami dlouhodobě neprovádějí žádný vlastní výzkum. Podle Ernsta jde o problém, který zasahuje hluboko do způsobu, jakým se dnes hodnotí vědecké studie a formuje veřejná debata o jejich kvalitě.

Ernst ve svém textu upozorňuje, že schopnost posuzovat vědeckou práci by měla vycházet z praktické zkušenosti s tím, jak výzkum skutečně probíhá. Odborník, který nikdy nestrávil čas v laboratoři ani se nepodílel na organizaci klinické studie, podle něj snadno podléhá zjednodušeným představám o tom, jak snadné nebo naopak těžké je dosáhnout spolehlivých výsledků. Tato mezera mezi teorií a praxí pak podle autora vede k tomu, že se hodnocení jiných prací stává povrchním nebo zkresleným.

V textu se objevuje i přímá citace, která shrnuje jeho pohled na fungování vědecké obce: „Každá vědecká komunita potřebuje inteligentní odborníky a kritiky.“ Ernst tím zdůrazňuje, že kritika sama o sobě je pro vědu nezbytná a zdravá – problém nastává až tehdy, když ji provádí lidé bez dostatečného praktického zázemí.

Hlavním terčem jeho kritiky jsou právě experti, kteří si podle něj osvojili roli soudců nad kvalitou výzkumu, aniž by sami kdy čelili běžným úskalím vědecké práce – od náboru pacientů do klinických studií přes problémy s laboratorním vybavením až po administrativní a etické překážky, které výzkum běžně provázejí. Podle Ernsta právě tato neznalost praktické stránky vědy může vést k přehnané sebejistotě a v krajních případech až k aroganci, kdy odborník kritizuje práci druhých z pozice, která sama nebyla nikdy prakticky otestována.

Jako řešení autor navrhuje, aby odborníci, kteří se chtějí věnovat hodnocení a recenzování vědeckých prací, strávili určitý čas přímo v laboratoři nebo se podíleli na organizaci klinických studií. Tato zkušenost by podle něj měla sloužit nejen k prohloubení odborných znalostí, ale především k získání pokory – schopnosti uvědomit si, jak složité a nejisté je dosahování validních vědeckých závěrů v reálných podmínkách.

Ernst svůj text zasazuje do širšího rámce diskuse o metodologii, zaujatosti recenzentů a kritickém myšlení ve vědě. Zmiňuje, že podobné problémy úzce souvisejí i s tím, jak se ve veřejném prostoru šíří pseudověda – nedostatečně fundovaná kritika totiž podle něj může nedopatřením legitimizovat metody a tvrzení, které by při hlubší znalosti praktické vědecké práce neobstály.

Autor patří k dlouholetým kritikům alternativní medicíny a v minulosti se opakovaně vyjadřoval k otázkám vědecké integrity a kvality klinického výzkumu. Jeho nový text tak navazuje na dlouhodobou linii jeho práce, tentokrát se však soustředí méně na konkrétní léčebné metody a více na strukturální problém uvnitř samotné vědecké komunity – na to, kdo má právo a kompetenci hodnotit práci druhých.

Text nevyzývá k tomu, aby byla kritika vědeckých prací omezena pouze na aktivní výzkumníky, ale spíše apeluje na to, aby si odborníci bez praktické zkušenosti byli vědomi limitů svého pohledu. Podle Ernsta právě kombinace teoretické erudice a praktické zkušenosti vytváří nejcennější typ odborníka – takového, který dokáže být zároveň přísným kritikem i pokorným pozorovatelem složitosti vědecké práce.

Komentář byl publikován 27. září a rychle vyvolal odezvu v odborných kruzích zabývajících se metodologií výzkumu a hodnocením vědeckých publikací. Otevírá tak debatu, která přesahuje rámec konkrétního oboru medicíny a týká se obecněji důvěryhodnosti a transparentnosti procesu vědeckého hodnocení jako takového.