Vědci odhalili, proč některé populace obojživelníků přežily smrtelnou houbu Bd

Mezinárodní tým vědců z University College London (UCL), Zoologické společnosti Londýna (ZSL) a Imperial College London přišel s novými poznatky o tom, proč některé populace obojživelníků dokázaly přežít a zotavit se po devastující epidemii způsobené smrtelnou houbou. Výsledky studie přinášejí důležité informace pro ochranu těchto živočichů, kteří patří k jedněm z nejvíce ohrožených skupin obratlovců na světě.

Houba Batrachochytrium dendrobatidis, známá také pod zkratkou Bd, způsobuje onemocnění chytridiomykóza, které za posledních několik desetiletí zdecimovalo stovky druhů obojživelníků po celém světě. Jde o jednu z nejničivějších infekčních chorob v zaznamenaných dějinách, která přispěla k vyhynutí nebo dramatickému poklesu populací žab, mlok a červorů na všech kontinentech, kde tito živočichové žijí. Přesto vědci dlouhodobě pozorovali, že některé populace nákaze odolaly nebo se po ní dokázaly postupně vzpamatovat, aniž by bylo zcela jasné proč.

Nová studie se zaměřila právě na odhalení mechanismů, které za tímto přežitím stojí. Výzkumníci analyzovali data z různých lokalit a populací, aby identifikovali klíčové faktory, jež rozhodují o tom, zda daná skupina obojživelníků epidemii podlehne, nebo ji překoná. Zjištění naznačují, že přežití není náhodné a že za ním stojí kombinace biologických, genetických a environmentálních podmínek.

Jedním z nejvýznamnějších poznatků je role imunitní odpovědi samotných živočichů. Populace, které přežily, vykazovaly znaky adaptace na přítomnost houby, přičemž jejich imunitní systém byl schopen lépe reagovat na infekci. To naznačuje, že v některých případech mohlo dojít k rychlé evoluční změně, která části populace umožnila odolat patogenu. Tento proces, ačkoliv probíhá v relativně krátkém časovém horizontu z evolučního hlediska, může být klíčovým mechanismem přirozeného zotavení.

Důležitou roli hraje také prostředí, ve kterém populace žijí. Vědci zjistili, že podmínky stanoviště mohou výrazně ovlivnit průběh infekce i šance na přežití. Teplota, vlhkost a další charakteristiky prostředí mohou buď napomáhat šíření houby, nebo naopak omezovat její virulenci. Populace žijící v podmínkách méně příznivých pro růst a rozmnožování houby tak mají přirozeně vyšší šanci na přežití epidemie.

Studie rovněž upozorňuje na význam genetické rozmanitosti uvnitř populací. Skupiny obojživelníků s vyšší genetickou variabilitou disponují širší škálou imunitních odpovědí a jsou tak lépe vybaveny čelit nové hrozbě. Naopak populace s nízkou genetickou diverzitou, například v důsledku izolace nebo dřívějšího poklesu početnosti, jsou zranitelnější a mají menší šanci na přežití nebo zotavení.

Výsledky výzkumu mají přímé praktické dopady na strategie ochrany přírody. Pokud vědci dokážou identifikovat populace s vyšším potenciálem přežití, mohou ochranářské programy lépe cílit své úsilí a zdroje. Zároveň poznatky o imunitní adaptaci otevírají možnosti pro selektivní chov v zajetí, kde by mohly být upřednostňovány jedinci s vyšší odolností vůči houbové infekci, kteří by pak byli