Úryvek z knihy Johna Blaira: upíři, zámky v hrobech a pití krve

Na webu Live Science vyšel 25. října úryvek z knihy britského historika Johna Blaira „Killing the Dead: Vampire Epidemics from Mesopotamia to the New World“, kterou v roce 2025 vydalo nakladatelství Princeton University Press. Úvodní text napsal sám Blair, na článku se podílela také Hannah Osborne. Titulek upozorňuje na praxi pití krve z mrtvoly, další podrobnosti k této praxi však dostupná část úryvku neuvádí.

Autor se v textu zabývá tím, jak lidé v dobách, kdy se věřilo v oživlé mrtvé, s údajnými upíry zacházeli. Zmiňuje archeologické nálezy z Polska. Při jednom z nich byl odkryt hrob s ostatky chlapce, na jehož noze byl železný visací zámek. V dalším polském hrobě byl pohřbený muž, jehož hrudník probodl pluhový ostnec, tedy součást pluhu. Takové nálezy podle autora ukazují, že obavy z návratu zemřelých se promítaly do konkrétních pohřebních zásahů.

Blair připomíná také postupy, které byly v 17. a 18. století obvyklé. Tělu údajného upíra se useknula hlava, na krk se mu přikládaly srpy, případně se mrtvý pohřbil obličejem dolů. Šlo o způsoby, jak zabránit tomu, aby se mrtvý vrátil mezi živé a škodil jim.

Úryvek věnuje pozornost i tomu, jak se představy o upírech šířily prostřednictvím tisku. Od sedmdesátých let 17. století přibývalo tištěných akademických debat na toto téma a jejich počet vyvrcholil v roce 1732. Učenci tehdy diskutovali o tom, zda jsou zprávy o upírech věrohodné a čím je lze vysvětlit.

Zvláštní místo v tomto vývoji měl benediktinský učenec Dom Augustin Calmet. V roce 1746 vydal přehled nadpřirozených bytostí a jeho kapitola o upírech se stala nejvlivnější akademickou prací na dané téma. Anglické vydání Calmetova díla vyšlo v roce 1759. Dlouhou dobu po něm žila také populární zkrácená verze, která vyšla pod názvem Histoire des vampires et des spectres malfaisants v roce 1820. Calmetovy texty tak ovlivňovaly představy o upírech ještě dlouho po jejich prvním vydání.

Článek se dotýká i praxe, kdy nemocní konzumovali krev nebo orgány údajného upíra, případně popel z jeho spáleného těla, v naději, že tak vyléčí nemoc, kterou měl upír způsobit. Konkrétní podrobnosti k tomu však dostupná část úryvku neuvádí. Pro lidi tehdejší doby tak mrtvý, který podle přesvědčení způsoboval nemoc, mohl být zároveň zdrojem léku.

Blairova kniha sleduje upírské epidemie od starověké Mezopotámie až po Nový svět a ukazuje, že víra v nebezpečné mrtvé měla v různých epochách a kulturách společné rysy. Zachycuje přitom jak nálezy z hřbitovů, tak dobové písemné prameny a vědecké spory, které se kolem upírů vedly.