Studie: Návrat pod 1,5 stupně oteplení nezvrátí všechny klimatické škody

Návrat globálních teplot pod hranici klimatického cíle, jako je oteplení o 1,5 stupně Celsia, nemusí automaticky znamenat nápravu škod, které oteplení mezitím způsobilo. Vyplývá to z nové studie vedené vědci z kanadské univerzity Concordia, kterou publikoval odborný časopis Communications Earth & Environment.

Výzkum se zaměřuje na jev známý jako klimatické překročení, tedy situaci, kdy globální teplota dočasně přesáhne stanovenou hranici oteplení předtím, než se díky snižování emisí a případnému odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry opět vrátí zpět pod tuto hranici. Právě takový scénář se v posledních letech stále častěji objevuje v debatách o plnění cílů Pařížské dohody, podle níž by se globální oteplení mělo udržet výrazně pod dvěma stupni Celsia oproti předindustriální úrovni, ideálně na hodnotě 1,5 stupně.

Autoři studie upozorňují, že i kdyby se lidstvu podařilo teploty po období překročení znovu snížit na cílovou hodnotu, řada dopadů na klimatický systém a ekosystémy by mohla přetrvat, a to i po dlouhé době. Jinými slovy, škody způsobené obdobím vyšších teplot se podle vědců nemusí zcela zvrátit jen tím, že se globální teplota vrátí na úroveň, kterou mezinárodní společenství považuje za bezpečnou.

Mezi jevy, které mohou mít dlouhodobý nebo nevratný charakter, patří podle vědců zejména změny týkající se tání ledovců a ledových příkrovů, zvyšování hladiny moří, degradace věčně zmrzlé půdy nebo posuny v chování ekosystémů, jako jsou lesy, korálové útesy či oceánské proudy. Tyto systémy reagují na oteplení s určitým zpožděním, ale zároveň se po jeho odeznění nemusí vrátit do původního stavu ve stejném tempu, v jakém k jejich narušení došlo. Některé procesy tak mohou pokračovat i poté, co se globální teplota už dále nezvyšuje, nebo dokonce klesá.

Výzkumníci z Concordia University zdůrazňují, že dosavadní klimatické modely a politické strategie se často soustředí především na to, zda a kdy bude překročena určitá teplotní hranice, a méně už na to, jaké budou dlouhodobé důsledky samotného období, kdy k překročení dochází. Podle studie je přitom rozdíl mezi scénářem, kdy se lidstvo cíli 1,5 stupně vyhne úplně, a scénářem, kdy tuto hranici na určitou dobu překročí a až poté se k ní vrátí, zásadní – a to i v případě, že je konečná teplota v obou případech stejná.

Studie tak poukazuje na to, že takzvané období překročení není jen dočasnou epizodou bez trvalých následků, ale může zanechat stopu, která přetrvá i po obnovení nižších teplot. Autoři v této souvislosti hovoří o potřebě věnovat větší pozornost takzvané cestě oteplování, tedy tomu, jak rychle a jak vysoko teploty vystoupí a jak dlouho zůstanou zvýšené, nikoli pouze konečnému cíli, kterého má být dosaženo.

Zjištění má podle autorů praktické důsledky pro tvorbu klimatické politiky. Pokud totiž platí, že období překročení způsobuje škody, které se po návratu k nižším teplotám samy nezahojí, pak by snahy o dosažení klimatických cílů měly klást větší důraz na to, aby k překročení nedocházelo vůbec, nebo aby bylo co nejkratší a co nejmírnější. Spoléhání na budoucí technologie odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry, které by měly umožnit návrat teplot zpět pod stanovenou hranici, by podle vědců nemělo být chápáno jako plnohodnotná náhrada za včasné a razantní snižování emisí.

Výzkum z Concordia University přichází v době, kdy se mezinárodní společenství potýká s tím, že globální oteplení se v jednotlivých letech již opakovaně přiblížilo nebo přesáhlo hranici 1,5 stupně Celsia nad předindustriální úrovní, byť jde zatím o krátkodobé výkyvy, nikoli o dlouhodobý trend měřený podle standardních klimatických metodik. Otázka, co se stane, pokud by se tato hranice v budoucnu překročila trvaleji, tak nabývá na naléhavosti.

Autoři studie uzavírají, že jejich zjištění by měla sloužit jako varování před příliš zjednodušeným chápáním klimatických cílů coby pouhých čísel, k nimž se lze kdykoli vrátit bez trvalých následků. Podle nich je nutné brát vážně i to, co se stane cestou k překročení a zpět, protože právě tato fáze může rozhodovat o tom, jak závažné a jak dlouhotrvající dopady změna klimatu nakonec bude mít na přírodní systémy i lidskou společnost.